|
14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Hory...
Proč lidé plhají po horách?
Hory a jejich vrcholky je prý přibliují k bohům. Přibliují je ke hvězdám...
Proč po nich plhám já?
Hory...moje dětství...
Zavřu oči a zase sedím v dřevěném vagoně taeném parní lokomotivou. Vlak uhání krajinou a stoupa a stoupa. My děti máme za chvíli obličeje černé, plné sazi, ale jsme nadené, protoe konečně začínají prázdniny!
Vlak nás vyplivne na malém horském nádraíčku, kde končí koleje i civilizace, začíná ráj.
Celý měsíc plhám po kopcích, s nechutí a sveřepostí u tehdy mi vlastní. Dnes si uvědomuji, e já jako velmi pohodlný člověk vlastně ty kopce od jak iva nenávidím, ale straně miluju.
Prvotní nechu se časem změnila v lásku na ivot a na smrt.
Hory.
Krkonoe.
Sněka, meta met.
Bylo mi est, kdy jsem na ni prvně vyplhala úplně sama. Ráno mne táta vytáhl z postele, máma se sestrou se nedaly, vzal batoh se sladkým, jetě teplým čajem a namazanými chleby na záda a vyrazili jsme. Jak jinak: do kopce! Tehdy mi nikdo neřekl, e těch kopců bude mnoho mnoho, po celých 22 kilometru. Proli jsme dlouhé údolí plné horských chalup. Matně si vzpomínám, e za okny mnoha těch tehdy větinou zanedbaných stavení byly cedulky s podivnými číslicemi. Například 2 500,-kč, 3 000,-kč...ale i 1 800,-kč. Dnes je to k smíchu i pláči zároveň. Na druhou stranu mne ale teí fakt, jak velmi stoupla cena těchto míst...
Opustili jsme vesnici a já se brouzdám vysokou trávou voňavé horské louky. Jetě nejsme ani na prvním kopci a mne u bolí nohy, chce se mi spát a nechce se mi plhat vzhůru.
Konečně stoupání skončilo, cesta se narovnala a my se ponořili do lesa. Byl nejvyí čas, protoe bylo léto a sluníčko začínalo hřát.
Horské lesy mají zvlátní vůni, zvlátní chu, zvlátní atmosféru. alespoň pro mne a to přesto, e jsou u troku mení, protoe já troku za ty desítky let povyrostla.
Dalí jasnou vzpomínkou je pro mne, naprostý technický antitalent, snaha vymyslet cosi, co jezdi a plhá do kopce po kamenitých horských cestách. Dokázala jsem se mylenkami na tohle zázračné cosi zabývat několik kilometrů a čím víc cesta stoupala, tím usilovněji, ale také tím neplodněji...Mé vynalezcovské zaujetí dokázaly přeruit jen plantáe lesních jahod, borůvek či jiných lákavých lesních plodů. Sluníčko připalovalo, lesu ubývalo, moje Dítě bylo čím dál protivnějí a netrpělivějí:
Tatíííííííí! A kdy u bude ta Sněkaaaaa????
Támhle za tím kopcem u ji uvidí beruko, odpovídal táta trpělivě před kadým novým stoupáním, aby mne popohnal nahoru.
Vydrápu se dychtivě na dalí kopec.
Zase nic.
Tak kdééééééé???
No vdy jsem říkal, támhle za tím kopcem ji u uvidí. A pohni, je tu plno malin, mohli bychom vyplait medvěda.
Přidám do kroku.
Medvěda? To ne, co kdyby mi seral tatínka??? Mé Dítě je vyděené. Začnu natahovat.
Copak je? Nechce vzít na záda? Nabízí se tata.
Ne! Jetě to tak! Se mnou na zádech by přece vůbec nemohl utíkat!
Spěchám.
Konečně jsme se vynořili z lesa.
Pomezní Boudy.
Nad nimi v dáli Sněka.
Byla strááááááně vysoká.
A strááááně daleko.
Moje Dítě se kaboní. Pak se tvářilo zoufale.
Dalí kopec.
Táta mi na horském hotelu za tehdy nekřesanské peníze, snad tři-pět korun, koupil limonádu na povzbuzeni. Dívám se na vzdálenou Sněku a trucuju.
A tam vyleze, pojedeme zpátky lanovkou. Ale musí spěchat, a nám neujede! Vytahuje otec dalí trumf a vymýlí strategii na mé líné Dítě.
Lanovka! Jůůůů...a co to vlastně je?
No podívej, ty nevidí ty sedačky s lidmi? Tak tam se taky sveze.
Skutečně. Na křivce Sněky se jeí plot divných stoárů a mezi nimi cosi kloue.
Dopíjím rychle limonádu, dokouu chleba a vyráíme do dalího kopce. Čekají mne vlastně jetě 3!
Véééliké. Ale já to nevím a znovu lapu a v duchu se ve své vynálezovské laboratoři opět zabývám plány na zázračné vozítko, co umí plhat po kamenech, kterých je na horské cestě stále víc a víc. Nakonec zmizí les a já zmizím ve vysoké kleči. Pod vrcholem hory se ztratí i ta a já plhám po rozpálených kamenech. jako pak jetě mnohokrát, stokrát, mockrát....
Na vrcholku Sněky pálí slunce, je mi vedro, mám ízeň, nezajímá mne krásný výhled do kraje, zajímá mne jen, zda mi táta koupí některý z těch blýskavých odznaků, které prodávají na vrcholu a které sbírám. A hlavně mne zajímá, kde je ta lanovka.
Konečně jsem se dočkala obého.
Dolů se nesu vzduchem, pluju tichem, vysoko nad kameny, klečí i vrcholky horských smrků. Pode mnou jsou malí lidičkové, kteří se drápou teprve nahoru, nebo běí dolů, protoe nemají hodného tatínka, který by je svezl lanovkou.
Tohle je moje nejstarí vzpomínka na Sněku. Po mnoha a mnoha letech jsem se na ni vrátila vloni v říjnu. Prola jsem jen půlku své tehdejí cesty, potkala se s trucovitým Dítětem, zase si vzpomněla na zázračné vozítko, které plhá po kamnech a které nikdy nevymyslím, ale taky asi nikdy vymýlet nepřestanu. Protoe já ty kopce pořád nesnáím, protoe já bez nich pořád nemůu být...
Není tady
Na horách jsi k nebi blí....
Není tady
...a nevím co mě nutilo kadé kadé ráno, kdy ostatní jetě spali, vstát a vyběhnou ten obrovský kopec...a nahoru k cestičce. Spocená jsem se vdy rozhlíela, jako by něco mělo přijít.
A přilo, vlastně přiel, můj kouzelný dědeček 
Kdy se moje hlava vynořila z obrovské trávy lemující cestičku, stál tam a smál se, stejně jako já. To kdy jsem si na cestu poloila hůlku, abych viděla kudy dolů. Můj kouzelný dědeček s naslouchátkem. Kráčeli jsme spolu lesem, já ruce za zády a bradu vysoko, oči k nebi, jako malé dítě a on mi jím dovolil být a povídal a povídal.
A já mohla být bezstarostná malá holka, které se dědeček směje, ale nevysmívá.
A tak jsem i dalí rána dávala tělíčku zabrat a vybíhala ostrý kopec, nahoře se usmála na svého dědu, který tam sice nebyl, ale pro mě byl a pak běela dolů a věděla.
Není tady
Ja to tie neviem pochopi, prečo ma to do hôr, do vysokých hôr ahá. Niekto má rád lesy a napríklad hubárčenie. Mne sa to od malička nepáčilo. Nepáčilo sa mi, keď som sa musela pozera dolu, pod nohy a hžada niečo. Vdy sa mi zakrútila hlava pri tom. Nikdy som nič nenala a viete prečo? Lebo som sa pozerala hore. Fascinoval ma ten pohžad hore, na koruny stromov a najastnejia som bola, keď sme zrazu vyli na okraj lesa a bol tam nádherný výhžad z výky na okolitý svet. Toto si pamätám z detstva. Potom, keď sme chodili ako malé deti s mamou do Tatier, vdy ma fascinovali tie títy. Raz sme ili lanovkou na Skalnaté pleso a potom Lomnický tít a ja som videla podomnou horolezcov, ako sa plhajú hore. ....a tak som im závidela tú námahu a krásu zároveň.... a ja som ila v kabínke lanovky. 
To som ete stále nevedela a ani netuila, e raz to pochopím a budem vedie, kde je moje miesto. Teraz u viem, e milujem hory a e tú námahu podstúpenú samotným výstupom, milujem tie. Som astná, spokojná, zároveň pokorná a nabitá energiou z hôr, slnka a prírody.
Není tady
Moje nejkrásnějí místo v meditaci není meditační zahrada, ale úpatí alpské louky, za mnou a kolem vysoké títy s vrcholky zahalenými do mlhy. Jsem taky malá, pihatá holka, kolem mě vlaje vlahý vítr, louka je rozpálená sluníčkem, kolem poletují motýli a koukám dolů do údolí na řeku, která se vlévá do moře.Dole se kouří z komína z domku, kde na mě čeká někdo, kdo mě má rád.Pořád mám po boku nějakého člověka, ale nevidím ho, jen ho vnímám periferním viděním.A přesně jako malá holka se chovám, výskám, povídám si pohazuju s míčem a hory mě hlídají, mám z nich sílu a jim dávám svou radost.Pocit naprostého bezpečí.
Mám hory ráda, asi jsem se kdysi narodila někde v Apeninách nebo ve Skotsku...
Není tady
Z bílého podálku
proudí vzpomínky
na mráz a vítr a sníh
a bolest v očích
kdy v horách
pomáhal slunku
zářit i pálit víc
ne kolik snesu
Tak dolů k lesu
mylenkami zavířím
A ... záběr se setmí
jen dřevo zapraská
a plameny svítí
a slunko plave
u jen víně
s pravdou, hřebíčkem a skořicí
a někde tam uvnitř
vrací se
cit
Není tady
Souhlasím, lézt po horách je určitý způsob meditace a odpočinku. Člověk sleduje tu krásu kolem, títy hor, let ptáků, vůni stromů. Nádhera:supr: Stačí se jen dívat. Jít a vnímat přítomnost. Dobrá kondice je bonus k tomu vemu:)
Mě například přitahují jako magnet Tatry. Ráda se tam vracím.
Není tady
Pandorro zabloudil jsem sem při kontrole 
CBčkovýho vlákna a dobrý. Hezky napsaný. 
Jsem taky závislák na horách akorát v tom místě bychom se neshodli, já spí "nae" Tatry. Sice při poslední návtěvě mi poněkud zvlhnul zrak, kdy sem viděl co tam s lesama provedla vichřice ale tam "nahoře" je to pořád nádhera.
Na Krkonoích mi vadí ta jejich civilizovanost kdy člověk z jedný strany vyleze na kopec a z druhý na něj vede asfaltka. Loni kdy jsem s rodinkou z Pece slézal Sněku mě kromě davu turistů znechutil i ten bordel kolem cesty. Lidi jsou prasata vude ale tady to bylo docela doočíbijící. Obávám se e to je tím e na Sněku si vyleze nebo i vyjede opravdu kadej, i ten kterej zná jiný hory pouze z pohledů v trafice.
Upravil(a) Jeňýk (17. 5. 2008 22:36)
Není tady
Jeňýku, zkus Julky - jsou nádherné a není to zas tak daleko.
Není tady
Mía Kulička napsal(a):
Jeňýku, zkus Julky - jsou nádherné a není to zas tak daleko.
http://sweb.cz/Michaela.such/026m_Priso … C4%9Bt.JPG
Mío já u nějaký ty hory viděl, včetně těch nejvyích ale stejně mají nejlepí čaj na Térynce a nejlhezčíí probuzení je ve spacáku u Zbojnický chaty.
Těbuch...... teď tady budu za romantika. 
Není tady
Jeňýk napsal(a):
Těbuch...... teď tady budu za romantika.
"...vidim, e jste velká romantička." "Ale kdee, Roman Tyčka je mój manel... Roman! ..."
K tématu ... v chatě u Popradského plesa jsem poprvé slyela Horkýe slíe
Není tady
Jeňýk napsal(a):
Pandorro zabloudil jsem sem při kontrole
Jsem taky závislák na horách akorát v tom místě bychom se neshodli, já spí "nae" Tatry.
Díky.
Do Krkono jezdím sporadicky,mám stejný názor jako ty. Tohle byla vzpomínka na mé dětství. Dnes u to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi moná ani nevědí, e jsou na horách...
V Tatrách jsem nebyla u 30 let a neodvauji se tam vrátit, budu zase jinde.
Momentálně jsem se zamilovala do Jeseník. Tam jetě můu jít a jít a potkat jen kamzíky
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Dnes u to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi moná ani nevědí, e jsou na horách...
Proto tak ráda jezdím do turisty nedotčených hor.... skály, vítr, nahnuté stromy obrostlé liejníkem... a člověk jde sám za sebe a jen v úasu kouká kolem.... 
Není tady
Jé, hory... Taky je zboňuju 
Dřív mě i děsila mylenka (téda, pořád jetě děsí), e bych měla jednou ít někde, kde není ani kopec
Hory, jejich krásu a sílu nelze ani popsat
Souhlas s Pan. V Jeseníkách se dají jetě vidět zviřátka a stromy obalené liejníky...A je to kousek 
Jeseníky nejsou jetě tak "zaneřáděné" moderní dobou jako třeba Krkonoe.
Není tady
Tak jsem si tuhle Pandořinu vzpomínku na dětství přečetla a dnes a hned jsem si vzpomněla i na svoje dětství, kdy jsem kadoročně o prázdninách vyráela s tátou a mámou na horské tůry po Jizerských horách a Krkonoích. Jak já jsem tenkrát remcala. Tatík vdy velmi pečlivě plánoval trasy minimálně 20 km a já se při pohledu do mapy těila, a budeme večer zpátky. Vzpomínám si, jak jsme se blíili ke Dvoračkám a na zahrádce tam téměř vdy seděl pán-místní horal, který měl k nosu přirostlou takovou zvlátní bambuli. Vypadal trochu jako krocan a já se ho jako dítě bála, ale zároveň mně to straně přitahovalo. Při cestě na Luční boudu jsem se zase těila, jak si koupíme teplý křupavý óbrmaxihousky, který tam prodávali. Bavilo mně prolézat válečné bunkry, kterými jsou turistické trasy lemovány. A kdy jsme se vykrábali na Kotel, ten rozhled dolů, do údolí, nelze popsat.....
Od té doby, co s rodiči na hory nejezdím cítím zvlátní nostalgii a touhu se tam zase podívat. Letos plánuju aspoň na pár dní zajet s dětma do Rokytnice a vyrazit stejnou trasou, co kdysi......no, jsem zvědavá, jak to tam na mně bude po letech působit. Trochu mám obavu, e to tam u nebude takový, jako kdysy a děti budou remcat, stejně jako já tenkrát, e je bolí nohy a e u chtějí zpátky
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Díky.
Do Krkono jezdím sporadicky,mám stejný názor jako ty. Tohle byla vzpomínka na mé dětství. Dnes u to kouzelné údolí neexistuje, je plné aut, bazénů, bowlingů, posiloven, barů... a lidí, kteří asi moná ani nevědí, e jsou na horách...
V Tatrách jsem nebyla u 30 let a neodvauji se tam vrátit, budu zase jinde.
Momentálně jsem se zamilovala do Jeseník. Tam jetě můu jít a jít a potkat jen kamzíky
Tak to jo...... já se to bál napsat na rovinu e Krkonoe povauju za dost nepěkný předměstí Prahy tvářící se jakobye jsme v přírodě. Nechtěl jsem ti hanět oblíbený místo kdyby tomu tak bylo.
Já tam jezdim maximálně jednou za rok na jeden víkend, jen tak jednu noc někde přespat a udělat si nějaký dvě minitůry dle kondice synka. Vdycky tam ale mám nějakej ten záitek kterej mě utvrdí v tom, e jezdit tam na delí dobu jaksi nemám zapotřebí, nebo toté lze zaít v Praze. A u je to ten zmiňovanej bordel, drzá a zlodějská obsluha ve větině restauračních zařízeních, či hovádka řítící se lesem na svých terréních čtyřkolkách nebo ijí v domnění e kdy mají peníze tak mohou vechno. Jedno mě tam ale loni potěilo a to e byl vidět ten úbytek turistů kteří by se tam jeli ubytovat na delí dobu, co mi potvrdilo i několik na sobě nezávislých domorodců.
Tak se snad i Krkonoím bude blýskat zase na lepí časy...... jestli je teda nezastaví Holanďani nějakejma primovejma paneláčkama.
Jo a ty Tatry, pominu-li tu vichřici a pár drobností, jsou právě celkem ve stejným stavu jako bývaly kdysi. Člověk, zhýčkanej zdejím kapitalismem, se tam sice občas troinku rozčílí nad slubama ale jinak pořád jsou to ty starý dobrý Tatry. Jen mám taky trochu obavy jak nai bratia Slováci "vyuijou" ten náhle uvolněnej prostor po vichřici.
Take si tam zajeď dokud je čas a jetě tam nepřijeli bagry.......
Není tady
Jeňýk napsal(a):
Jo a ty Tatry, pominu-li tu vichřici a pár drobností, jsou právě celkem ve stejným stavu jako bývaly kdysi. Člověk, zhýčkanej zdejím kapitalismem, se tam sice občas troinku rozčílí nad slubama ale jinak pořád jsou to ty starý dobrý Tatry. Jen mám taky trochu obavy jak nai bratia Slováci "vyuijou" ten náhle uvolněnej prostor po vichřici.
Take si tam zajeď dokud je čas a jetě tam nepřijeli bagry.......
Tak tak, Tatry jsou paráda, lidi, co tam ijí opravdu v horách, jsou jak jiný ivočiný druh Ani ta kvalita slueb mě tam nemůe rozčílit 
Ale ta spou, ty obrovské holé plochy, kde byly dřív lesy, mně vyrazily dech a vrazili slzičky do očí...
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a ve, co pomůe ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
