Žena, která si myslí, že něco ví, by měla obrátit pozornost jinam. K sobě, k jiným lidem. Jo, Pepo, jdeš opět na celou sobotu do práce? Dobrá, zajedu na nákupy, k tetě, k našim, na cvičební víkend, celý den na kolo....sejdem se večer doma, tak ahoj. Co víc řešit? Přijdu mu na to. Dobrá. Co dál. Zapojím rodinu, dobrá, za chvíli se nám každý vyhne obloukem. Budu chtít rozvod. Dobrá. Majetkové vypořádání. Všichni ztratíme. A nakonec ten můj trouba zjistí, že s náma chce být dál. Taky dobrý. Barák už má realitka, byt je prodaný, já jsem s dětmi u rodičů, hm, teď budu obhajovat, že jsme se oba dva rozhodli to zkusit, že přece jen kvůli dětem i sobě, prozřeli jsme, že si s tím novým partnerem až tak nerozumíme, a hodláme dál žít spolu, holky, ta anabáze, pak se vezmem znova....Není lepší dát si na ten vnitřní hlas frťana a kývnout na schůzku známému, který nám je sympatický a zbytečně se manžela nevyptávat, zda byl v sobotu v práci i Ruda, co s náma jezdí pod stan a nebo třeba zda ten sobotní zápas vyhrál jeho tým? Muži by měli vědět, že náš život nestojí na tom, jestli s náma ten náš Franta sedí celou, ale skutečně celou sobotu u televize....Měli by ale vědět, že známe svou cenu a kdyby se náhodou chtěli trhnout, že si jistě poradíme i bez nich.....

Ale ještě se vrátím k původnímu tématu tohoto vlákna. Já jsem chtěla svým příspěvkem z 11.7. poradit autorce vlákna, aby se při hledání partnera vyhnula předem problematickým a pak hlavně pro ni nepříjemným situacím a vztahům.

Myslím to takto: Tak jako by se měl člověk vyhnout co největším obloukem třeba zjevnému gamblerovi, nebo zjevnému nemakačenkovi, doporučuji i vyhnout se ženatému nebo zadanému chlapovi. Protože pokud se zamiluju (a autorka vlákna chce najít nový vztah, chce normálně svého partnera milovat a žít s ním), přinese to velké problémy všem: Tomu zadanému partnerovi, jeho manželce, jeho dětem - ale hlavně - jí samotné. Vždyť ze života, ale i odsud z Babinetu známe případy, kdy žena miluje zadaného muže, a roky se trápí a čeká až...až....až.... (vyprávěnky až partnerovy děti vyrostou atd., atd.)

Ano, chlapů, co by nám snesli modré z nebe, abychom mu dělaly milenku, je spousty. To láká a vypadá to tak snadně... A těch nezadaných a normálních, sympatických chlapů je ve středním a vyšším věku dost málo.
Ale pokud někdo vykročí zdánlivě jednodušší cestou - kývne na nadbíhání zadaného (když nezadaný zrovna není po ruce - hůře se hledají), tak z toho potom kouká spousta trápení - hlavně pro tu, co hledala hezký vztah a pak se roky jen trápí a čeká až...až...až....

kalupinka napsal(a):

Někdy je potřeba potlačit ten vševědoucí vnitřní hlas a neposlechnout svoji intuici. Říct si třeba, přišel pozdě, ale přišel, to znamená, záleží mu na nás a to je hlavní. Já taky moc dobře vím, že jakmile zpozorním, je něco jinak, i když tomu třeba v tom momentě nerozumím. Daleko později se přesvědčím, že jsem tomu měla věnovat větší pozornost. Mám na mysli nikoli nevěru ve svém manželství, ale varovný sen ohledně budoucích neshod jiného dle mého mnohem závažnějšího charakteru, jako bylo naprosto odlišné životní prostředí a rodiny, či blížící se nemoci. Ve snaze nebýt hysterická a nepodléhat ničím nepodloženým dedukcím jsem to přivedla jak k rozvodu s velkými průvodními problémy, tak k nemoci v rozvinuté fázi. Pocit vnitřního nesouhlasu s tím, jak měla fungovat rodina, kam jsem měla směřovat svoje vzdělání, zájmy a práci, jsem nechala vyšumět a pracovala pro blaho druhých. Rodiče, muž, děti, byli spokojení. Já ne. Špatně, špatně. No, aspoň jsem si to uvědomila. Dneska vím, že je dobře udělat, co cítím tady uvnitř. Bez ohledu na to, že ti okolo si myslí, že bych to dělat neměla nebo že mají pro mě lepší variantu. Jak to můžou vědět...co chci, co cítím, co potřebuju? Když nejsou v mé kůži? Nevěra není to nejhorší, co nás může potkat.

Souhlasím. A myslím, že ti rozumím.

Opravdu nechci zlehčovat nevěru a její důsledky, nechci se ani přiřadit do skupiny, která ji propaguje, uznává a toleruje. To opravdu ne. Na druhou stranu trvám na svém názoru, že kdyby v mém manželství figurovala nevěra a to ať z mé či jeho strany jako jediný problém, tak bychom si i přes její následky stíhali pohvizdovat, že jako pohoda, tenhle problém ustojíme, probereme, nějak zvládneme a nebo teda v nejhorším se nějak dohodneme. Prošli jsme jiným peklem, nevěra by byla pro nás ve všech směrech snazší. To na úvod.

Vnitřní hlas - může mi prospět, když mě varuje. Bagatelizovala jsem ho například, když doktor říkal, vše je v pořádku. Nebylo. Zdaleka nebylo. Ten čas, který jsem přemýšlela, zda má pravdu on nebo já, jsem potom draze zaplatila. Vnitřního hlasu - chodí muž jinam nebo ne - jsem nikdy nepopřávala sluchu. Klidně se zeptejte mého bývalého, mého minulého či současného přítele. Neznám, co žárlivost je. Nikdy jsem je neomezovala, neslídila, nevyptávala se, nevím, mě se tohle nedotýká. Vadily a vadí mi jiné věci. Obávám se, že v tomhle směru nejsem normální. Já bych i pochopila, že některá je hezčí, lepší, zábavnější, jsem obyčejná holka, nejsem žádný zázrak. Jsem soudná. Sebekritická. Taky vím, že se neumím stručně vyjádřit.

Pokud mám dojem, že chlap kouká nebo chodí jinam, je na mě, zda stojím o ukočírování situace, nebo zda to chci skončit. Taky bych nechtěla, aby mi chodil jinam. Ale některá ví a mlčí. Chce manželství zachovat. Kvůli dětem, majetku, lidem, sobě, neodsuzuju to. Každého věc. Málokterá z nás to v sobě udrží, když získá jistotu. Proto za sebe říkám, nechci-li to řešit, nepotřebuju ani tu jistotu. Jen mě to srazí na kolena, když se srovnám s o deset let mladší a o dvacet kilo lehčí ženou. Možná mě to nakopne, ale co si budem povídat, spíš mě to potopí.

Toho troubu jsem myslela následovně: Potká se můj muž s někým, zamiluje se, začne si s ní, přijde se na to, odejde hrdě středem....a za čas zjistí, že to nejde. Že mu chybí rodina, domov, že chce zpátky. Jo, stává se to. Je to šaškárna. Manželka, nucená situaci řešit, se musí cítit trapně, před rodinou, přes sebou samou. A on? Hele, prošlo to, nic se nestalo...budu sekat dobrotu, odpustila, zase se až tak nic nestalo, no ne, užil jsem si, neměl jsem to nechat zajít tak daleko. U mě je to trouba. Buďto teda hledám  povyražení a udržím to v mezích, nebo to doma neklape a pokud někoho potkám, jdu z manželství, ale zblbnout se a nevědět, neodhadnout následek, jak se na chlapa může kdo spolehnout. Tomu říkám - chovat se jako trouba. Nechat sebou cloumat mezi dvěma ženskýma, nevědět, čí jsem, co mám dělat, odcházet, vracet se, pak zaslouží, aby ho nechaly obě dvě. Aby tedy měl volnost pro to zamilovávání se.

Ta dáma, co se řekněme tahá se zadaným, má přece možnost volby. Nemusí se trápit! Ona ví, že je zadaný, má se podle toho zařídit. Nikdo ji nenutil. Ať sleví a může mít tlustého souseda, co tříská manželku, když se vrací z hospody.  Tím prosím neizoluji tlusté lidi, co občas jdou na pivko, do řad těch, co jsou odpad společnosti. Aby se toho zase někdo nechytil a nevyužil to proti mně.

Je to bohužel tak, že o spoustě mužů, co se nám líbí, je s nimi fajn a je nám s nimi dobře, to zjistila už některá před námi a na nás zbylo to druhé místo. Je naše volba, jen naše, zda do toho půjdeme. Zda budeme na pozici občasné kamarádky, občasné milenky, trvalé stíhačky, nebo férové ženské, co to udrží na společensky přijatelné bázi v rámci občasného pokecu nejlépe se svědky v kanceláři, na ulici, při společném koníčku.

Ty nevěry končí proto tak blbě, že jeden z hlavních aktérů vypadne z role. A tlačí druhé tam, kde je chce mít. On se nikdo nebude přizpůsobovat, každý chce svoje. Žena chce muže pro sebe, muž chce obě dvě, milenka chce pána domů. Pokud žena nebude pátrat, milenka nebude kout pikle a muž to sice slabošsky, ale důsledně udrží v mezích manželka zůstane manželkou a milenka má moje volné chvíle dvakrát týdně navečer, pak je možné, že z toho vylezou nepošramoceně všichni tři. To, že je nevěr tolik, a že se to tak hodně řeší, znamená, že si lidi přebírají partnery a jdou do toho s plnou polní. Taky, že se lidi dají dohromady, aniž by uvážili, jak dalece jsou rozdílní a že to, kdyby vzali rozum do hrsti, kolikrát nemá ani cenu zkoušet, je to předem určeno k nezdaru.

Takže mě prosím nechytejte za slova, nepodsouvejte, co jsem buď neřekla, nebo nějak kostrbatě nejasně vyjádřila. Stále se bavíme o ženě a muži, kteří spolu občas prohodí pár slov a jsou si sympatičtí. Zakladatelka, zjistí-li, že pán je zadaný, po něm určitě nehodí při další návštěvě její kanceláře skartovačku, ani mu nezabouchne dveře před nosem, ale bude se dále chovat společensky přijatelně, poklábosí o počasí, o dovče a ten koláč i s receptem - proč ne. I zadaní si rádi zamlsají....

HM, mne bývalý pri rozchode vyčítal NEDOSTATOČNÚ žiarlivosť - vraj mi na ňom určite nezáleží, aspoň nie dosť. Takže tieto veci sú podľa mňa VŽDY relatívne, hlavne teda závisia od toho, ako to majú obaja (alebo obi-traja/štyria) účastníci nastavené.