jsem z malého města
Třeba dojíždět by nešlo?

carpediem napsal(a):

Niky, máš sama nějakou představu o tom, jakou práci bys chtěla vykonávat, nebo RÁDA vykonávala? Jsi nějak limitována výdělkem?

Představu moc nemám, spíš vím, co bych nechtěla: Pracovat i noční směny, to bych asi nezvládla. Pracovat se stroji - u pásu taky ne, spíš bych chtěla být mezi lidmi.
Jediné, co se u nás momentálně nabízí je totiž práce v Lidlu a nebo práce v továrně u pásu, na 3 směny. To by asi ten Lidl byl pro mě lepší.
Limitovaná výdělkem jsem v tom smyslu, že děti už jsou naštěstí víceméně zajištěné, tak potřebuju uživit jen sama sebe.

Dneska je hodně lidí v tomto věku, o které zaměstnavatelé moc nemají zájem. Přitom to jsou lidi už se zkušenostmi, ale ještě zdaleka ne staří, nebudou zůstávat doma s malými dětmi a už si umějí práce vážit. Jako zaměstnavatel bych sáhla po padesátnících všemi deseti. Bohužel, nejsem zaměstnavatel, ale zaměstnanec. Taky jsem byla bez místa a zažil to každý v naší rodině. Nic veselého na tom není. Podpořili jsme se slovně navzájem a každý si to svoje musel odžít, vyhledat, počkat si na to. Měla jsem v práci tři ženy, co braly antidepresiva. Překvapilo mě to. Měla jsem za to, že mají poměrně bezproblémový život, což já neměla ani zdaleka. V uplynulých 15 letech jsem zažila hodně ošklivých věcí. proč zrovna já, říkala jsem si. A docela se zamyslela nad tím, co by asi kolegyně užívaly za léky na mém místě. Pak jsem se tím trochu zabývala a dočetla se, že deprese je nemoc jako každá jiná a nemá se podceňovat. Že taky nemůžeme druhým chtít rozmluvit třeba zlomenou nohu.
Niky, sama cítíš, že se potřebuješ srovnat. Myslím, že víš, kudy na to jít. Že tu nejbližší pomocnou ruku máme každý na konci svého ramene. Někdy nejde všechno hned a teď, ale člověk si na to lepší musí sakra počkat. Jo, jiné ve Tvém věku teď mají práci a psychické problémy se jich netýkají. TEĎ. Věř mi, že si každý to svoje horší v životě musíme odžít a přečkat. Málokdo to má lehké celou dobu. A každá práce, i třeba ta, co si myslíme, že by nám nešla, se dá dělat s chutí.
Na to, co si myslí lidi ve vašem malém městě, se klidně vykašli. Bylas ve špitále s nervama? No a co. Ať se každý stará o sebe. Já byla ve špitále taky, a holt s něčím jiným, asi bys se mnou v žádném případě neměnila, ale žijeme, ještě nás čekají hezké věci a ten život je v našich rukách. Jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Zaplaťpánbu, jsme svéprávné a nemusíme nikoho poslouchat.
Takže bych to neviděla vážně nijak černě. Taky si těžko zvykám na jiné lidi, kdo by jásal nad faktem, že se to dneska docela střídá. Nebo jsi už slyšela něco ve smyslu - hurá, zase šéf toho půlku vyházel, pojďme se vsadit, kdo z nás zbylých poletí první?
No tak. Neber to, co lidi říkají nebo si myslí až tak vážně. Oni taky mají svoje starosti. Dej si nohy na stůl, uvař si kafe jako teď já a řekni si, jo, dneska holt je trochu problém, musím to vzít, jaké to je, poněvadž hůř může být vždycky. Prostě si na to lepší počkám a zkusím tomu jít trochu naproti. V nejhorším ta nová práce nevyjde napoprvé, no.

Ja som teda mala odstupné, takže som si ho veselo míňala a potom som si urobila živnosť a začala som sa ako-tak živiť na živnosť, Nebolo to terno, ale na prežitie stačilo. No a po cca dvoch rokoch, keď som už bola otrávená ťahanicami s úradmi (to mimoriadne neznášam), prišla ponuka na zamestnanie a ja som ju rada prijala.

Kalupinko a ostatní, děkuji. Ano, je to tak, každý si to horší v životě musíme odžít.

Zažila jsem v životě různé problémy, rozvod, výchovu dětí sama, hledání nového partnera (pouze s dočasnými úspěchy), ale vždy jsem měla ještě nějakou energii, sílu se s tím prát. Teď se mi zdá, že se propadám do deprese, strašně mi chybí energie. Musím se hrozně nutit k udělání aspoň těch pár nutných věcí v domácnosti. Vlastně se těším jen na spánek, na úlevu, spím 10 hodin denně a i během dne občas pospávám... Já vím, že je to pokus o únik před problémy, ale nemůžu si pomoct. V teple pod peřinou mám aspoň částečný pocit bezpečí, útočiště, nebo jak to říct...

K psychiatrovi chodím pravidelně, psycholožka mi radí udělat si a dodržovat režim dne a hlavně - naučit se být sama se sebou, čerpat štěstí zevnitř...
Já se o to fakt poctivě snažím, přečetla jsem fůru knížek o pozitivním myšlení, teorii mám zkrátka zmáknutou, ale jak to nacpat do toho podvědomí, aby to fungovalo, se mi zkrátka nedaří.

Bojím se, že se propadám do deprese. Že zas skončím v nemocnici. A to je očistec... Léky na mě totiž moc nefungují, minule mi pomohly až elektrošoky...

Heleno,díky   , dává mi to naději, že jsi to prožila taky a žes to zvládla a překonala....
Ano, tak to cítím, že být doma "jen tak" mě ničí, proto uvažuju i o tom Lídlu, za 12.000 hrubého 
Ale zároveň je to paradox - chtít pracovat, když moc nezvládám ani domácnost...

Mé děti i rodiče mi říkají, že mám žádat o invalidní důchod, ptala jsem se psychiatra, prý mi ho nedají, ale upřímně - ani bych ho vlastně nechtěla - být doma "k ničemu" a ještě mít na to papír...

Mám hodné děti i rodiče, i kamarády, vědí jak mi je a snaží se mi pomoct, ale už asi neví, co mi poradit... ani já nevím. jak si pomoct... Nechci je tím víc zatěžovat, tak se o radu obracím k vám - "neznámým lidem"...

Rozumem vím - jít dál, hledat dál, odžít si to, nic jiného nezbývá.... a přesto tady u vás podvědomně hledám jakousi zázračnou radu...
Ale trochu mi pomáhá pocit, že to někteří z vás taky prožili, zvládli, že to se mnou nějak sdílíte...

Niky, moc držím palce, hlavně to nevzdávej. Už jen fakt, že o tomto problému píšeš a hledáš rady ukazuje, že se pereš a  věřím, že když vydržíš v hledání, určitě práci najdeš.
Je to přesně, jak píše Kalupinka, každý si tím někdy projde a musí prostě vytrvat. Někdy je třeba dělat kompromisy, ale důležité je zůstat v tom "kole" a nezastavit se. Pořád se snažit, pořád něco dělat.
Tady na fóru jsou diskuze, jak najít práci. Našla jsem v nich lidi v podobných situacích, jako ty. Píší, že práci nakonec mají a píší, jak se k ní dostali. Určitě v tom nejsi sama, přečti si jejich příspěvky, třeba dostaneš inspiraci nebo aspoň motivaci vytrvat.  Diskuze: http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?id=51372#p3022334

Znam to obdobi, kdy v zoufalstvi jakesi beznadeje doma nedokazes ani vynest odpadky.
Ale ver, ze az “vylezes z toho bunkru depresivnich myslenek“, treba do Lidla, nebo i na rohu rozdavat za par kacek regionalni drnnik /to jsou jen obrazy.../, hrozne se ti ulevi, uvidis.
Tak sup, zavri dvere zvenku, nadechnout, a bude lip!

Ano, pomáhá mi to tady číst a vlastně mi asi trochu pomáhá i o tom psát.
Zkouším si stále uvědomovat pozitiva: Třeba proti problémům uprchlíků je moje situace procházka veselým lunaparkem...podobně i ve srovnání se známou, která příšla o dítě.... Já tohle všechno vím, tak sakra proč to na mě "nezabírá" ?

Bojím se, abych se nepropadla tak, abych nemusela do nemocnice....Ten pobyt tam byl hrozný, léky na mě zabírají vůbec nebo špatně. Až elektrošoky mě pomohly. Ony samy nejsou nic drastického (dost z mých známých se vydělí, když je zmíním, viděli prý Přelet nad kukaččím hnízdem...já naštěstí ne). Dávají se v narkóze, v sériích až po 10 opakováních. Mě jich dali šest, pak jsem byla asi 14 dní bezduchý, chodící panák bez vůle, ale pak přišel restart, vrátila se mi radost ze života a schopnost brát i problémy s nadhledem... Bohužel fungovalo to asi rok, a další rok se spíš propadám zas do deprese. I kvůli hledání práce a kvůli rozchodu s přítelem (rozešel se se mnou po 7 letech, v podstatě to souviselo s mou depresí a já ho vlastně chápu).

Dozvěděla jsem se o lékaři, který používá celostní medicínu. Volala jsem mu, poradil mi akupunkturu, přihlásila jsem se na ni. Nemáte někdo zkušenost deprese versus akupunktura?

Niky123 napsal(a):

Ano, pomáhá mi to tady číst a vlastně mi asi trochu pomáhá i o tom psát.
Zkouším si stále uvědomovat pozitiva: Třeba proti problémům uprchlíků je moje situace procházka veselým lunaparkem...podobně i ve srovnání se známou, která příšla o dítě.... Já tohle všechno vím, tak sakra proč to na mě "nezabírá" ?

Bojím se, abych se nepropadla tak, abych nemusela do nemocnice....Ten pobyt tam byl hrozný, léky na mě zabírají vůbec nebo špatně. Až elektrošoky mě pomohly. Ony samy nejsou nic drastického (dost z mých známých se vydělí, když je zmíním, viděli prý Přelet nad kukaččím hnízdem...já naštěstí ne). Dávají se v narkóze, v sériích až po 10 opakováních. Mě jich dali šest, pak jsem byla asi 14 dní bezduchý, chodící panák bez vůle, ale pak přišel restart, vrátila se mi radost ze života a schopnost brát i problémy s nadhledem... Bohužel fungovalo to asi rok, a další rok se spíš propadám zas do deprese. I kvůli hledání práce a kvůli rozchodu s přítelem (rozešel se se mnou po 7 letech, v podstatě to souviselo s mou depresí a já ho vlastně chápu).

Dozvěděla jsem se o lékaři, který používá celostní medicínu. Volala jsem mu, poradil mi akupunkturu, přihlásila jsem se na ni. Nemáte někdo zkušenost deprese versus akupunktura?

Ja som, myslím, mala cca dva roky depresiu (ale nemám potvrdneé, nikam som nešla) a mne pomohlo len ju prečkať. Asi pomohlo, že som musela chodiť do práce a celkovo fungovať, ale tak, ako depresia sama prišla - bez nejakých výrazných vonkajších dôvodov - tak aj odišla. Bolo ju treba asi len prečkať... Alebo mi možno paradoxne pomohla jedna katastrofická udalosť, ktorá ma najprv zrazila na úplné dno a potom pomaly odtiaľ vytiahla... ťažko posúdiť. Ale určite mi nepomohli - dlhodobo - žiadne lieky, ba ani bylinky alebo prírodné leičivá. Na akupunktúru som chodila kvôli alergii a dačo mi pomohla (spolu s ďalšími prírodnými metódami), ale na túto depresiu som ju ani neskúšala.

Upravil(a) Selima (8. 9. 2015 12:30)

Když se v mysli vrátím do mých pobytů v nemocnici, právě elektrošoky mi přinesly úlevu a aspoň na čas vrátily mou normální běžnou povahu (přirozeně veselou, iniciativní a pozitivní). Kdyby to šlo chodit na ně nějak ambulantně, dala bych si je třeba hned.

Skupinová psychoterapie mi pomáhala v nemocnici, mimo ni bylo možné chodit jen klasicky k psycholožce, což chodím, ale moc mi to nepomáhá...
Naopak, čeho se bojím hodně, je změna medikace. Těch jsem zažila několik a u mě právě změny medikace byly dobou největších propadů. V jednom takovém měnění léků jsem uskutečnila vážný pokus o nebytí... :-(

Snad pomůže ta akupunktura....Blbé je jen to, že na ni se dá chodit jen od 7 do 15 hodin, takže kdybych se pokusila někam nastoupit, tak asi jakékoli chození po doktorech padá.....

Sakra, já vlastně mám v hlavě chaos: Nejdřív zkusit nějak "vyřešit" depresi a pak hledat práci a nebo najít si (jakoukoli) práci, což (možná, doufám) "vyřeší" mou depres i??

Nejdřív zkusit nějak "vyřešit" depresi a pak hledat práci a nebo najít si (jakoukoli) práci, což (možná, doufám) "vyřeší" mou depres i??
Trochu to vyhlíží jako "rovnice nemá řešení"...
Samozřejmě nevím, jak se ne/cejtíš, ale když na to nahlídnu zvenku a nezúčastněně, asi bych zkusila pohledat nějakou brigádu, záskok či podobně nenáročnej flek i za cenu menších peněz a možnosti ukončení ve zkušebce s tím, že "se uvidí" jak a jestli vůbec to budeš zvládat a pak se rozhodovat dál.
Ad akupunktura - neexistuje jiný pracoviště s přívětivější ordinační dobou?
Ad invalidní důchod - nedalo by se s ošetřující lékařkou pohovořit aspoň o možnosti "osoby se zdravotním postižením/zdravotně znevýhodněné" (dříve ZPS)? Já k tomu detaily nevím (ale dá se to vyhledat), ovšem vzhledem k povinnostem zaměstnavatelů zaměstnat určitý % nebo to kompenzovat státu odvodama, by se možná mohlo zadařit.