14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Taky jsem se týden odhodlávala.
Přeju jako Judy, a tenhle relativně příznivý stav vydrí co nejdéle. A Tobě hodně sil, vím, jak je to vyčerpávající.
Není tady
Andreo, i já se připojuju k Judyně a Modrovousovi. Vak ví...
Není tady
Díky moc holky Prostě bojujeme (ale ne nijak násilně, ve děláme tak nějak intuitivně a přirozeně) a dokud to jen troku půjde, tak se jen tak lehce nevzdáme
Není tady
Nala jsem toto své staré vlákno .... je tak zvlátní to zpětně číst. Je to jako vrátit se v čase, přesně se mi vybavují ty okamiky. Jak to u nás dopadlo asi větina tady ví, u nemám ani maminku, ani tatínka. Úplně nejtěí z těch pěti a půl roků boje o ivot byl ten rok poslední, kdy zemřela maminka a zůstal táta sám. Okamik, kdy mi zavolala lékařka z nemocnice, e u se to stalo....a já musela jít za tátou, který zrovna spal (ten den jsem s ním byla na onkologii a byl unavený), musela ho vzbudit a říct mu to.To bylo hodně krutý. To nejtěí. Pořád vidím jeho výraz v očích. Vidím a navdy budu vidět a slyet i jejich poslední pohledy a slova. Byla jsem "nezkuená", doma dvě zoufalé děti (deset měsíců před tím toti zemřela i manelova maminka, take ztratili obě babičky), umírající táta - čerstvý vdovec a já musela zařídit ve, od nemocnice, přes pohřeb a po hrob. Je ílený stát nad rakví vlastní mámy (navíc, kdy byla tak mladá a zemřela dva dny před svými narozeninami) .... a o rok později si to zopakovat komplet to samé s tátou.
Kdybych měla ty roky bilancovat - bylo to zoufalý. Beznadějný. Smutný. Chvílemi i nadějný. Byla to smr. Fičák. Facky zleva a zprava. Ale byly i chvíle, kdy jsme se dokonce i smáli. Velmi často brečeli (tajně, aby to ten druhý neviděl). Hodiny a hodiny strávené u lékařů. Častokrát střet s jejich arogancí, občas (velmi často) si člověk připadá jako při boji s větrnými mlýny. Potkala jsem ale také během té cesty zdravotnický personál, před kterým smekám (přesněji za celou tu dobu to byly jen dva lékaři a jedna sestřička a těm jsem pak osobně poděkovala). Potkala jsem také hyeny, na které snad karma jednou dolehne. Neskutečně jsem za ty roky zestárla, hodně se "zocelila" a výrazně změnila. Vím to. Je to nepřenesitelná osudová zkuenost.
Na konci září to bude rok, co jsem, jak já říkám "úplný sirotek". Často si v duchu kladu otázku, jak jsi to proboha vechno přeila? Jak si to vůbec zvládla? Upřímně - nevím. Co vím, e rána v dui je hluboká a jizva v srdci stále moc čerstvá. Nevím, zda se s tím někdy vyrovnám. Teď prostě dělám jediné ... jdu dál. Moc nepřemýlím. Prostě iju. Snaím se po kouskách dát dohromady. Jde to sice pomalu, ale jak je asi poznat i z napsaného, já se jen tak nedám. Bojuju
A nakonec mého slohu velké děkuji i vám vem, co jste mi psali, píete a byli při mě
Není tady
Andrejko, člověk vydrí hodně...
Tak bojuj a jdi dál, stojí to za to. Teď jetě "kulhá" a jsi troku shrbená, ale postupem času bude Tvá chůze jistějí a záda rovnějí. Bolest a únava budou čím dál mení. Časem.
Navíc já fakt věřím tomu, e nai mrtví milovaní na nás dávají pozor a jsou nějakým způsobem s námi.
Není tady