Les

Les čaruje prostor ticha. Jakmile vstoupíš pod klenbu větví, změní se v Tobě polarita mysli. Najednou se vynoří něco nespoutaného, byť zároveň plachého, intensivně vnímajícího se zbystřenými smysly. Jestliže to máme k něčemu přirovnat, nejspíš si člověk připadá jako srna. Taky tak zranitelný, naslouchající, ne lovec, nýbrž spíš lovená bytost, která je nyní konečně v bezpečí polostínu. Tam venku je plno nástrah, avšak les je jeho pravý domov, kde všechno důvěrně zná. Nějakým způsobem se napojí na vědomí lesa, neboť stromy jsou živé bytosti propletené ve svých kořenech i korunách. A jako štafetu si předávají své poznání vnímaného okolí.

Jelikož nemají uši ani zrak, poznávají na jiné úrovni. Také jejich časové dimenze probíhají v jiných cyklech. Proto se zprvu zdá, že jsou oddělené od projevů živých tvorů lesa a jakoby s procesem jednání zvířat nemají nic společného. Ale to je hluboký omyl, pouze filtrují vjemy, jež od nich přicházejí a převádějí je do jiné platformy. K tomu, abychom vnímali smrt, proces bolesti, ztráty anebo naopak naděje, radosti, projev otevření se ke světlu, k tomu nepotřebujeme vidět ani slyšet! Jsou tu vibrace života, vyzařování energií, ke kterým jsou čidla stromů nepředstavitelně citlivá. Vnímají každý závan větru, zachvění půdy, napětí ve vzduchu, změnu složení minerálů. Absorbují do sebe pohyb jako tlak, tlak přesměrovaného vzduchu, tlak na jejich kořenové receptory. Posun teploty vyzářené tělem, intensivní vibrace strachu vyděšeného tvora, či agonie bolesti umírajícího. Vnímají tam, kde my už dávno nestíháme, protože jsme se příliš soustředili na vidění a zvuk.

Potom svou znalost i zkušenost poznaného rezonují hlubokými tóny pod naším prahem slyšitelnosti do prostoru. Někdy je též rozezní vítr, tehdy je i my zaslechneme, ovšem doopravdy nemlčí nikdy. Avšak co je důležité, přidávají si k oněm informacím zvnějšku vlastní interní prožívání světa. A to je neuvěřitelně krásné, bytostné, ryzí.., proto je nám nakonec v lese tak příjemně. Respektive celý proces probíhá obráceně: Na niternou nosnou vlnu vlastního projevu jsou navázány navíc informace zvenčí. Proto nikoho neurážejí, nezraňují, nýbrž jsou jenom dokreslením melodie hudby stromů.

Stromy zpívají píseň radosti života. Zachycují vůli vlastního přerodu, přestrukturalizování hmoty v jediném nekončícím impulsu růstu ke slunci. Vydávají svědectví o nepřekonatelné síle, o síle toků energií od samotných kořenů, až po nejzasší vrcholové konečky větví. K tomu navíc mezi sebou rozšiřují vědomí o veškerém dění lesního společenství. Tak se jednotlivé druhy zvířat dozvídají o tom, co se děje daleko od nich, někde na druhém konci tohoto seskupení. Každý tvor je vlastně vyladěný na jinou vlnu.., nevnímá všechno, pouze část, jež se ho aktuálně dotýká. Proto může včas utéct. Může se cítit být bezpečný, jakmile vstoupí pod prvé větve a vyladí se na příjem zpráv z prostoru.

Tohle pak je mluva, kterou ke mně hovoří les. Nějak se mi podařilo ji částečně zachytit, ne vždy a ne úplně, někdy jsem tolik zahlcený vlastními problémy, že vnímám jen svoje vyzařované pulsy roztříštěnosti. Ale vím, i to stromy poznají, kdy jsem tudy prošel, a oznámí ostatním v jakém jsem stavu. Miluji je a oni to ví, proto mi již z dáli šumí na pozdrav.

Crabat napsal(a):

Les

Crabate, teď jsi určitě zasáhl všechny milovníky přírody, mluvíš řečí jejich duše...., prosím přidej ještě řeku, ta také patří k mým láskám...

Miluji procházky lesem, nyní na běžkách je to nádherné.... KRÁSA 

Zde se zaposlouchejte do úryvku z připravované knihy Nahariův oheň.

Zdánlivě drobné maličkosti nabývaly na významu. Zavadil ramenem o větev smrku, strom zakýval na pozdrav. Upřeně pozoroval rozkmitané jehličí, jež odkrývalo statný kmen, vtom uslyšel smích. Hluboký basový tón, který na konci svého hromobití zazníval s jemnými roztřepanými zvonečky, jako když se rosa raduje a cinká kapkami o hladinu tůně. Ucítil na tváři úsměv. V mysli pozvolna vytanula melodie díkůvzdání, krystalizovala do slov a aniž si to uvědomil, velebil přírodu i všechny tvory žijící v ní.

Tohle z něj udělala ta kniha. Jak nesmírný přerod v něm způsobila, ačkoli ji ještě nestačil ani z jedné třetiny přečíst! Stál v němém úžasu sám nad sebou, přitom hleděl rozšířenýma zorničkama na krajinu a nepoznával to tu. Něco nepochopitelného se odehrávalo uvnitř v jeho hrudi, až zapomněl vnímat obvyklé tvary. Místo nich kolem pozvolna vystupovaly jakési energetické shluky, které vyrůstaly do výše, kde nad jeho hlavou vytvářely téměř souvislý pokryv. Všechna tato silová pole však byla spirálovitě dostředně rotující, proto nemohl nastat stav odosobnění a přelévání z jedné entity do druhé. Mohli si vyměňovat informace, jak jednotlivé ubíhající dráhy téměř prolínaly drahami cizorodými, avšak smísit své okruhy navzájem v jednolitou energetickou hladinu nedokázaly.

Leč to, napadlo Adriana, vůbec nebylo jejich touhou. Stáli zde ve vymezeném prostoru, jenž neusilovali nijak překročit, přitom vnímali, cítili, přemýšleli, a jejich chtění vyjadřovala jen jakási vegetativní tenze růstu ke slunci. Náhle konečně pochopil, že tohle je pohled na stromy a obyvatele lesa v jiné rovině. Ihned se mu obraz zatáhl, obklopila ho zelená barva, spatřil realitu. Tu jej však prostoupila lítost. Nikdy ještě podobného úkazu neviděl, přál si, aby mohl bytostnou energii stromů znovu spatřit. Tím ovšem posunul těžiště své mysli směrem k vlastnímu naplnění, proto již předchozí vjem nedokázal vyvolat. Zamyšlený a udivený postupoval lesní pěšinou zpátky. Když skrze krajní stromy zahlédl prosvítat pole, přidal do kroku.

ked som bola mala a chodievala som s rodicmi na zahradku, tak oproti zahradkarskej "osade" bol jeden les, ktory ma velmi fascinoval... nazvala som ho trpaslici les... bol pri asfaltovej ceste. vysla som maly briezok, vstupila do lesa a bolo mi nadherne. vsetko tak krasne vonalo, listie mi chrapcalo pod nohami a ja som si predstavovala ako sa v jednotlivych zakutiach schovavaju trpaslici.... milovala som pohlad na mach, vzdy som si do neho rada sadla a pozerala sa do korun stromov, ako presvita slnko a ako jemne fuka vietor... citila som sa ako v rozpravke... nieco uzasne a pokojne...

Crabate, moc pěkné,
co říci, navštívil nás básník a spisovatel a jsme tomu rádi. Piš prosím dále.
Děkuji Bláža..

Ve zkratkovité formě se dá vidět dlouhý fantazijní příběh.
Zajímavé
Bláža..

Crabat napsal(a):

Dva stromy

Jejich duše i mysli se staly dvěma stromy s propletenými kořeny. S vysokými kmeny, co se téměř dotýkají. Koruny pak srostly dohromady v jedinou, do níž usedly ptáci. Když ráno vycházelo slunce, svítilo nejprve na ni. Když večer zapadalo, on se s ním loučil. Stáli na okraji lesa v mírném svahu nad řekou, proto spolu mohli hledět do daleka. Cítil, jak bere vláhu i živiny ze země. Tam, kde se kořeny dotýkaly, jeden druhému ustupoval. Mohutnou dynamickou silou s nadšením vedli mízu do větví a rozváděli ji až k nejzasším výhonům do všech listů.

Za sebou dali vzniknout hlubokému stínu, jejž postupně ovládl mech. Sem v parném létě si zvířata chodila odpočinout nejraději. Stala se jim tak zdrojem radosti i trvalého vcítění svou přítomností. Podpírali se navzájem proti poryvům větru, když obloha temněla olověným nádechem, přicházela bouře. V hluboké meditaci vyladění propojili své životy, aby dosáhli osvícení skrze soulad. Uvnitř magicky dotýkajících se větví odhodlaných prorůstat skrze sebe do vyšší dimenze. Záměrně porušovaných hranic vnořením do podstaty druhého, přičemž pulsy života dosáhnou harmonické jednoty.

P r o v á z á n í m .

Je nás víc, co vnímáme pocity stromů, co je milujeme a ctíme.

To bylo hezké, Bal, řekl bych romantické, půvabné. Ale teď již tady pro vás mám další epizodu cesty lesem ze včerejšího vyprávění, ještě než Sten dorazil k řece.

Stenovo putování

Přikrčil se a protáhl úzkou skulinou při zemi mezi mladými smrky. Rázem ho pohltilo příšeří lesa. Zpočátku procházel po nádherných mechových bocháncích hlouběji do nitra lesní samoty. Terén se přitom svažoval.., občas narazil na mohutné kameny, jež musel přeskakovat. Na některých místech byla půda rozmoklá, podmáčená, dokonce se tu a tam začaly vyskytovat malé okrouhlé plochy bažinatého porostu. Na pevnějším podkladě vyrůstaly vysoké keře, proplétaly se navzájem a vytvářely tak hustou neprostupnou bariéru, kterou bylo nutné obejít. Aniž si to uvědomil, začínal se uchylovat více na sever, kde i cesta se zdála schůdnější. Alespoň zde nebylo tolik křoví, jež mu nalevo i vpředu doslova zatarasilo průchod. Když konečně začal stoupat do svahu, oddychl si, neboť měl dojem, že nejhorší úsek cesty má za sebou, ale, jak se později ukázalo, spleť větví jej nakonec obestoupila ze všech stran. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit a hledat jiné místo, kudy by pronikl.

Opět se ocitl v mokřinách, kde bylo tak obtížné nalézt správný směr. Vyčerpaně usedl na kámen a přemýšlel. A jak se tak zahleděl před sebe, spatřil dole při zemi volné prostranství, které v jednom místě prosvítalo skrze zdánlivě neprostupné houští. Ihned vyskočil, vytáhl nůž a klestil si úzkou chodbu v tom živém organismu proti němu se napřahujících větví, jen aby se mohl protáhnout. S každým uříznutým šlahounem jako by však vznikal hněv proti němu, celý les zatvrzoval své srdce, zesiloval svůj odpor vůči Stenovi. Doslova hmatatelně cítil, jak způsobenou bolestí uťatým rašícím prutům sám sebe postavil mimo zákon tohoto provázaného lesního uskupení. Další říznutí už nevydržel. V jakémsi třeštícím zoufalství se vrhl holým tělem proti špičatým šlehajícím větvičkám, zatnul zuby a rozdírajíc svou kůži si razil cestu dál. Náhle se prostor uvolnil a on s nekonečnou úlevou vypadl na druhé straně. Tělo měl v jednom ohni, ale nitrem se rozléval neuvěřitelný klid, ticho a mír, les mu odpustil, zase se stal jeho součástí. Od tohoto okamžiku ho bude provázet souhlasným němým mlčením, opatrovat a chránit. Z šumících korun včas přijde varování před hrozícím nebezpečím, neboť Sten se svým odhodláním nezpůsobovat na žádné úrovni bolest rostoucímu společenstvu, zařadil mezi niterně vědomé lesní tvory.

Nyní začal terén povlovně stoupat. Prostor mezi stromy se pročistil, rozestoupil, všude kolem rostl nízký travnatý koberec. Atmosféra, kterou vyzařovalo prostředí, byla tak lehká, voňavá a vzdušná, až si několikrát Sten poskočil. Ačkoliv někde vzadu ve vědomí se ozývalo varování, dosud necítil žádnou úzkost. Podle toho usoudil, že ještě není pronásledován. Les jej povznášel. Uchopil ho do své magické moci a čaroval mu v mysli naději na úspěch. Nevěděl, zdali je tento pocit opodstatněný, ale nechal se jím vést, aby jej unášel do čistšího světa souvztažností, který právě teď intensivně prožíval. Ponořil se tedy hluboko do procesů, jež mu podivnou melodií tlumočily stromy, začal vnímat jejich energii, vibrace i tíhnutí nahoru ke slunci. Až ztratil pojem o čase, též vědomí reality, stal se jen jakýmsi namířeným paprskem z jednoho místa k druhému. Pozvolna postupujícím motivem uskutečnění, zatímco po cestě poznával přátele pokryté kůrou, kteří do něj vlévali svou jistotu, sílu i odhodlání.

Později se krajina rozevřela, neboť Sten vyšel na louku. Pronikavé světlo slunce mu vbodlo paprsky do očí.., jen stěží rozeznával zvlněný terén před sebou. Do dáli ubíhaly nepravidelné plochy pastvin oddělené od sebe pásy listnatých stromů. Místy zářily sytou zelení remízky smrků, ba i několik mohutných borovic o samotě odolávalo nepříznivým severním větrům. Podle vyprávění měl určit směr linií horizontu, kde dva záseky těsně vedle sebe ve tvaru dvojitého W narušují souvislý porost vzdáleného kopce. Tam někde byl cíl jeho cesty. Leč byl to cíl pouze prvé etapy, nevěděl ještě, jak daleko bude muset jít.

Ahoj Crabe a vsici
Tak jsem se vratila z cest, zdrava, cela, zrekreovana a na mrtvici! Az se vzpamatuju a najdu boty, vyrazime do hor

Radost

Procházím
docela po špičkách nad mýtinou.
Nezahlédneš mě,
neboť nejsi naladěna na vlnu stromů.
Ale já
tanečním krokem rejdím zas
vířím a hopsám i křepčím
dál mezi kmeny.
- Takovou mám radost,
že jsi zpátky.

Pandorraa napsal(a):

Diky Je hezke vedet, ze nekomu clovek pusobi radost jen tim, ze je zpatky...

Mozna nejsem naladena, mozna jen pod vlivem asociace mesta - slavneho, prece zapomenuteho, bohateho a zaroven tak krute chudeho... vracim se ke vzpomince smutne a bolestive:

Miluji les.
Potrebuji ho k zivotu, jeho hloubku, ticho, sero i slunne mytiny.
Miluji udoli Bile Opavy.
Kazdy rok prijizdim s kaminkem naplnenym zlymi pribehy, emocemi a pranimi. Stoupam pomalu udolim az ke staremu, hustemu, vysokemu smrku, ktery se sklani nad cernou, hlubokou tuni a hazu kamen na dno. Moudry duch carovneho mista jen pokyva hlavou: Holka, tys toho zase privezla! Zas budu mit ja i reka praci, budem cistit a omyvat. Protoze az jednou za staleti devcatko vylovi trpytivy kaminek z potoka zpet, musi se ji v nem vratit jen jemna esence spnitelnych prani.
Stydim se.
Hazim do tune jeste maly hruby ruzenin.
To je pro tebe. A nezlob se na mne. Pristi rok se polepsim, slibuji.
Vetve smrku se zachveji, skritek mavne rukou a zmizi. Obejmu smrk a podekuji. Pak dal stoupam kraasnym udolim, kocham se, cerpam energii bezici vody i sveziho mechu nasakleho desitkami praminku, ktere vyveraji vsude ze skalnateho podlozi.
Je mi krasne a ani moc nevnimam udivene pohledy ostatnich turistu, kteri nechapou, co to v te studene vode provadim, proc poskakuji po kamenech, objimam stromy a hladim svezi mech.
Pak uslysim tu zparavu.
Udoli zniceno vichrici, skody budou znamy, az roztaje snih!
Moje udoli!
Ma tun!
Muj dobry duch!
Boze...

Az na podzim se tam zase vracim. Tri tydny sbiram odvahu. Jen pohled shora ze silnice nad udolim mne vydesil natolik, ze mam strach, ze to nedokazu. Shury je to puste udoli jak hluboka rana v srdci hor...
Nejsi prece takovy zbabelec, musis tam jit!
Jedno krasne podzimni dopoledne, vloni byl vyjimecne nadherny podzim, beru batoh a jdu do lesa. Vyskrabu se na Paloucek, odkud zacina "zluta". Zprvu je vse pri starem. Pod nohama skalnata cesta, pode mnou Bila Opava, kolem mne les.
Pak to prijde.
Ocitam se snad v nejakem blbem katastrofickem filmu. Linie bezpeci lesa je zcela useknuta mohutnou vychrici, ktera zde tancila nicivy tanec. Strane udoli jsou posety tely mych pratel stromu. Mnohe jsou bez vetvi, roztrhane na kusy, vyvracene i s koreny, jine utaty lezi vedle zbytku kmene, ktery holy trci k nebi. I reka zmizela, je kdesi pod kmeny padlych stromu.
Uz vim, jak se musel citit general, ktery rano po bitve prochazel bitevni pole.
" To nejhorsi po bitve prohrane, je bitva vyhrana"... rekl pry vevoda Wellington rano po bitve u Waterloo.
Stojim na plani, ktera byvala tim nejkrasnejsim mistem, ktere znam.
Vsude kolem mne je NIC.
Nenasla jsem proslunene melke tunky, kde voda jiskrila jak male ohynky, kdyz uhanela dolu po kamenech.
Nenasla jsem hluboke "stribrne" jezirko, ktere se v slunci trpytilo uz z dalky mnozstvim drobnych minci, ktere tam turiste nahazeli.
Nenasla jsem mohutne smrky, ani drobne listnace.
Nenasla jsem svoji temnou tun...
Nenasla jsem ani mrtve telo sveho prritele, mohutneho smrku, ktery ji strezil.
Nenasla jsem ani dobreho skritka.
Zmizeli mi dobri pratele.
Stojim v prazdem udoli a po tvarich se mi kouli slzy.
Brecim jak mala holka.
Nemuzu to zastavit.
Nad udolim, kde dosud vladlo jen hrobove tichio, se ted vznasi jen me vzlyky.
Jsem tu uplne sama, jedina ziva bytost v cele casti mrtveho udoli.
Prede mnou i za mnou je pusto.
Jdu po te planine a jima mne hruza, co bude dal. Zda zmizel i vodopad, ktery jak snura trpytivych perel padal ze skal do reky.
Zda zmizely i dve horni tune a mechove studanky.
Pada na mne tak velka tiha, ze ani nemuzu jit. Ne proto, ze cesta zacina strme stoupat, ale proto, ze pro slzy nevidim.
Prodiram se zmeti korenu a padlych stromu. Cesta je uz upravena, aby byla pro turisty schudna, presto je misty obtizna, zvlast pro mne. Pripadam si jak na gigantickem hrbitove a zacinam sama sobe vycitat, ze jsem se do udoli pustila sama.
To nezvladnu.
Sedam si na kamen a rvu na plne kolo. Dostavam se do zvlastniho stavu. Do toho nejhorsiho, ktery sama u sebe znam. Uvedomuji si, ze uz nebrecim, ale smeju se. Jako tenkrat, kdyz jsem vychazela z krematoria. Jako tenkrat, kdy odesla moje babicka...
Zacinam se tak pomalu vracet, uklidnovat, protoze uz vim, co prijde:
Ticho.
Mlcky splham po kamenech do horni casti udoli.
Za skalnim vycnelkem se objevuje skalni plosina a nad ni zebriky. Jsem v nejnarocnejsi casti udoli.
Jsem zase doma.
Do skalniho jezirka pada jiskrivy vodopad. Kapky ciste vody jiskri na slunicku jak male kristaly. Nad celou strmou cestou se sklani zase les.
Presla jsem hranici, kde tanec vichrice konecne skoncil.
Diky bohu.
Sedam si na balvan v rece a divam se chvili na vodopad. V klidu si promitam, co mne ted ceka za krasu. Narocne stoupani po skale, retezy, mechova jezirka, svezi kapradi, nekolik prirodnich virivek s napenenou safirove zelenou vodou, pak velke brouzdaliste s vodnimi rostlinami a prudke stoupani na pohodlnou turistickou "modrou".
Jsem zase ve svem udoli. Pohled na snuru trpytivych vodnich perel, se kterymi si pohrava podzimni slunicko, mne uklidnuje.
Hrbitov jsem nechala za sebou.
On ale stale je.
Divam se do vody a myslim na to, jake bude udoli asi za padesat let.  Jake bude, az ja tu nebudu. Je mi lito, ze jeho novou podobu neuvidim, ale zaroven mne uklidnuje, ze nejaka nova podoba opet bude.
A mam konecne radost.
Udoli bude zase krasne, mozna jeste krasnejsi.
Rana v srdci hor se zaceli.
A mozna tentokrat dobrá vila zase pokyva hlavou nad nezvedenym klukem, ktery ji rok co rok haze do vodniho kralovstvi svoje trable.
Oba se sem vratime.
Za desitky let urcite.

Jé, to je hezké .... krásné Pa.