14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Dobrý den, potřebovala bych objektivní názor na moje soukromé věci. I já se budu snait popsat věc nejen ze svého pohledu. Jde o to, e moji mladí nějak nedovedou přijmout mého nového partnera. Nečekala jsem to, mám děti dospělé, samostatně ijící, spí bych byla připravená na to, e si řeknou, konečně není sama, jetě o ní někdo stojí. Mají tisíc připomínek na to, e já jim do jejich vztahů a volby partnerů nemluvila, ač jsem tehdy z pozice autority i mohla. Jen ve zkratce podotýkám, e to je člověk sluný, má práci a své bydlení, má svoje cíle a koníčky, a je hodný. U nemám ten věk, abych se zamilovala a po ui a nekoukala vlevo vpravo, jsme jeden pro druhého dobrou volbou a proč být sami, kdy si rozumíme. S oběma dětmi jsem prola docela nelehkými věcmi a nedovedla bych je nějak odsunout na vedlejí kolej. Hodně jsem jim pomohla, protoe to potřebovaly, i ony pro mě udělaly, kdy bylo třeba a myslím, e ty nae vztahy byly vdycky dobré. Měly ke mně důvěru, leccos mi řekly, a já nejsem takový ten přísný autoritářský typ, uměla jsem je vyslechnout a poradit, kdy o to stály. Vichni máme nějaký ten dlouhodobý zdravotní problém, nebydlíme daleko od sebe a umíme si pomoci. Po rozvodu i kolem něj jsme museli jeden druhého podpořit, řeily se problémy s bydlením, vypořádáním, taky obě obě děti vědí, co to je, ztratit práci, vichni jsme museli dost etřit, ne zase bude líp. Vechno jsme to ustáli. Přijde mi, e snad se ve svém pomalu předdůchodovém věku nemusím dětí ptát, jak se svým ivotem naloit a s kým se vídat, koho tu mít. Mám pocit, e v těch jejich tisíc a jedné připomínce je asi obava, e je odstřihnu a nebudu tolik dávat a pomáhat. Co samozřejmě nemám v plánu. Jsem tu pořád a ty děti tu byly před mojí známostí - a budou i po ní...známosti přicházejí, děti zůstanou, co si buudem povídat. Ta moje známost ovem není taková, abych do ní cpala peníze, nepotřebuje to. Ani já ne. Jsme oba zcela soběstační. Jsem tedy teď právě po rozhovoru s jedním ze svých dětí, mám u teď pokaený den a rozebírám tady, co by bylo pro vechny optimální. V nejhorím budu zase sama. Ale - od dětí jsme nikdy nechtěla, aby byly se mnou, kdy mně je smutno. A občas mi bylo. Nezitně jsem jim dala doslova první poslední. Myslela jsem, kdy děti dostaly svoje a u není na co akutního etřit, e si teď oddychnu. Potkala jsem navíc člověka, co chce být se mnou a já s ním. Jaké to je, ví kadý, kdo sám ije. Je klika potkat někoho, s kým si rozumíme. Kolikrát se to za ivot povede? Střídavě jsme u něho či u mě. Bohuel, kdy není jinde ádný problém, udělá se problém z toho, co tady teď je. Nae máma má známost a my jsme proti. Oukávací a zahřívací kolo vzájemných setkání je za námi, zdálo se být ve OK - a není. Můete si říct, vdy se s těmi dětmi nemusím vídat, nebo se s nimi mohu vídat bez něj. To ano. Je tu ale vnouče, které mám ráda, bylo zvyklé u mě bývat pomalu víc ne doma a já jsem se teď dostala do situace, kdy se o ně musím skoro prosit. A to je to, co mě doslova ničí. Mohla bych styky s dítětem omezit, ale rodiče to nikdy moc nezvládali a já byla ten, kdo měl vdycky tu trpělivost a lásku se mu věnovat. Jsme na sebe hodně zvyklí, asi i pro přítele by bylo snazí, kdyby tu ádné vnouče nebylo. u jsme o tom i mluvili, to dítě mě potřebuje a do mého ivota patří a záleí mi na něm. On ví, e tohle měnit nebudu a je s tím řekla bych srozuměný. On má také děti a já k nim mám stejný postoj. Pokud potřebují a chtějí, je s nimi, protoe i já mám dost aktivit, abych se tu nenudila. Tam se nezdá, e by někdo proti mně něco měl. Nevím, co s tím, patrně si budu muset udělat kalendář, které dny v týdnu budu máma a babička a které dny partnerka. Nerada bych byla jen pátým kolem u vozu - mami naetři, uvař, udělej, nerada bych ale skončila vztah, který nám oběma vyhovuje, kvůli připomínkám a svých dětí. A je otázka, kolik takových lidí člověk za ivot potká. A kolik toho ivota mi v tomhle ne zrovna vlídném světě jetě zbývá. A taky tedy váně nevím. Kdyby s ním museli bydlet v jedné domácnosti, snad bych to i pochopila. Ale vechno je o dobré vůli. A moji mladí s dítětem ji bohuel nějak nemají. Nechci být sobec. Nikdy jsem nebyla. Vdycky jsem koukala na ostatní. Asi to byla chyba. Kdybych si la za svým a nehleděla si tolik dětí, nevídali bychom se, nepomáhala bych jim, a teď by jim to bylo jedno. Ale to moje vnouče tímhle vím nesmí trpět. Vím, e o tom rodiče mluví, u ledasčemu rozumí, a vím, e to není dobré. Kdy brečí, e se mnou nemůe, brečím pak taky. Ná kontakt je omezený. Vadí mi to. Taky jsem si musela zvyknout, je to skok, být sama a najednou tohle. Kdo s tím máte zkuenosti, prosím, ven s nimi. Třeba se zorientuju...Díky. Jana.
Není tady
Nepobrala jsem,proč tvoje známost dětem vadí.
Mají strach, e by mohly přijít o cokoli,jakýkoliv majetek po tobě, nebo e něco,co bys mohla dát jim, dává pro ně cizímu člověku? Nebo na ně má míň času,případně jim můe vadit, es byla na 100% pro ně a najednou se o tvůj čas musí dělit s někým dalím? Vypadá to jako sobeckost tvých dětí, a u je schovaná za cokoliv.
Mí dva synové moje známosti po rozvodu nikdy neřeili, take pro mě je tohle neznámá věc. Ale můj názor je, e dětem do naich vztahů víceméně nic není.
Jani, je to tvůj ivot, jak s ním naloí je tvoje věc, ne tvých dětí. Vysvětli jim, e nechce být sama,oni ti zřejmě řeknou, e nejsi, e má je,svoje děti. Ale ono to tak není, děti mají svoje ivoty, nemají čas na tebe kdykoli, jako ho má partner. Děti nemají právo ti mluvit do ivota. Pokud ti nechtějí "půjčit" vnouče, protoe má partnera a oni s tím nesouhlasí,je to v podstatě jistý druh citového vydíraní.Pokud na to přistoupí, budou s tebou děti mávat,jak se jim zlíbí, protoe budou vědět, e zbraň ve formě vnoučete pálí velice přesně.
Je na tobě, jestli sebou nechá manipulovat, nebo ne. Já bych nenechala. Protoe pokud se vzdá partnera,bude sama, děti ti nebudou věnovat o nic víc času,ne teď, jen jim bude víc k dispozici,kdy oni budou něco potřebovat.
Partner je toti potencionální nebezpečí pro děti, mohl by je připravit o část tvého majetku (pokud by sis ho vzala) nebo o monost tě kdykoliv časově vyuívat.
Není tady
Já mám zkuenosti, ale vesměs pozitivní.
Stejně jako u Modroočky, mé děti mé známosti po rozvodu nikdy neřeily. Jediné, co jednou řekl syn, bylo, e by nechtěl, aby se vrátil můj BM, jeho otec.
Mé děti jsou rády, e někoho mám, e nejsem sama. Říkají, e jsou rády, e jsem astná. S partnerem se znají a přijímají ho. Bohuel je můj partner zatím enatý, tak se dcerka někdy troku zlobí, e to u nevyřeí. Ale zase ji usměrním, e je to můj vztah a je to jenom mezi mnou a jím. Dcera a ze jsou rádi, kdy hlídám má dvě vnoučata já anebo spolu s mým partnerem. Jsou rádi za hlídání a nemají problém s tím, e hlídáme spolu. Nějaký majetek mé děti vůbec neřeí.
Take nevím, kde je u vás chyba. Na tvém místě bych důrazně trvala na tom, e tvé dospělé samostatné děti nemají právo ti do vztahu mluvit a zasahovat. Ony tvůj ivot neijí. Kdy to děti nepochopí, jejich problém. Pokud jim ustoupí kvůli vnoučeti,nebude astná. Pokud bude pevná, dojde jim to a přestanou dělat obstrukce s hlídáním vnoučátka. Drím palce, aby to bylo brzy.
Upravil(a) Eva. (6. 5. 2014 9:18)
Není tady
Jaňule77 napsal(a):
Nezitně jsem jim dala doslova první poslední. Myslela jsem, kdy děti dostaly svoje a u není na co akutního etřit, e si teď oddychnu. Potkala jsem navíc člověka, co chce být se mnou a já s ním. Jaké to je, ví kadý, kdo sám ije. Je klika potkat někoho, s kým si rozumíme. Kolikrát se to za ivot povede? Střídavě jsme u něho či u mě. Bohuel, kdy není jinde ádný problém, udělá se problém z toho, co tady teď je. Nae máma má známost a my jsme proti. Oukávací a zahřívací kolo vzájemných setkání je za námi, zdálo se být ve OK - a není. Můete si říct, vdy se s těmi dětmi nemusím vídat, nebo se s nimi mohu vídat bez něj. To ano. Je tu ale vnouče, které mám ráda, bylo zvyklé u mě bývat pomalu víc ne doma a já jsem se teď dostala do situace, kdy se o ně musím skoro prosit. A to je to, co mě doslova ničí. Mohla bych styky s dítětem omezit, ale rodiče to nikdy moc nezvládali a já byla ten, kdo měl vdycky tu trpělivost a lásku se mu věnovat. Jsme na sebe hodně zvyklí, asi i pro přítele by bylo snazí, kdyby tu ádné vnouče nebylo. u jsme o tom i mluvili, to dítě mě potřebuje a do mého ivota patří a záleí mi na něm. On ví, e tohle měnit nebudu a je s tím řekla bych srozuměný. On má také děti a já k nim mám stejný postoj. Pokud potřebují a chtějí, je s nimi, protoe i já mám dost aktivit, abych se tu nenudila. Tam se nezdá, e by někdo proti mně něco měl. Nevím, co s tím, patrně si budu muset udělat kalendář, které dny v týdnu budu máma a babička a které dny partnerka. Nerada bych byla jen pátým kolem u vozu - mami naetři, uvař, udělej, nerada bych ale skončila vztah, který nám oběma vyhovuje, kvůli připomínkám a svých dětí. A je otázka, kolik takových lidí člověk za ivot potká. A kolik toho ivota mi v tomhle ne zrovna vlídném světě jetě zbývá. A taky tedy váně nevím. Kdyby s ním museli bydlet v jedné domácnosti, snad bych to i pochopila. Ale vechno je o dobré vůli. A moji mladí s dítětem ji bohuel nějak nemají. Nechci být sobec. Nikdy jsem nebyla. Vdycky jsem koukala na ostatní. Asi to byla chyba. Kdybych si la za svým a nehleděla si tolik dětí, nevídali bychom se, nepomáhala bych jim, a teď by jim to bylo jedno. Ale to moje vnouče tímhle vím nesmí trpět. Vím, e o tom rodiče mluví, u ledasčemu rozumí, a vím, e to není dobré. Kdy brečí, e se mnou nemůe, brečím pak taky. Ná kontakt je omezený. Vadí mi to. Taky jsem si musela zvyknout, je to skok, být sama a najednou tohle. Kdo s tím máte zkuenosti, prosím, ven s nimi. Třeba se zorientuju...Díky. Jana.
Jano, pokud stále dává první poslední, tak ti časem vůbec nic nezbyde.
Je nejspí čas, naučit se i brát, nejen dávat.
Tak prostě ber. A to hlavně věci tak, jak JSOU.
Jako první přijmi to, e děti si příli zvykly na to, e jsi tu jen pro ně a ty jsi zapomněla na svůj vlastní ivot. Nebo spí ony se staly tvým ivotem...
Dej to do pořádku. Přestaň ít jejich ivoty a začni si konečně uívat ten svůj vlastní.
Nediskutuj s nimi o svém novém vztahu.
Vůbec.
Není to jejich věc a u vůbec nemají ádné právo ti do toho mluvit.
To ovem nejdřív musí přijmout ty, aby to mohly přijmout i ony - e ty jsi stále matka a ony děti - tedy nemohou tě poučovat, co můe a co nemůe a pokud je neposlechne, dokonce tě "trestat" tím, e omezují pobyt vnoučete u tebe.
Vnouče babičku potřebuje, ale BABIČKU, nikoliv náhradní MATKU.
V tom, jak své dítě budou vychovávat, jsou plně kompetentní zase jeho rodiče. Pokud má pocit, e to nezvládají, bude si to muset zpracovat. Nakonec jeden z jeho rodičů je tvoje vlastní dítě a dělá jen to, co jsi ho naučila ty sama....
Podívej se na to.
"Napravit" to můe jen tak, e se nenechá vydírat.
Ničím a nikým.
Zkus dětem v klidu, laskavě, ale zcela jasně říci, e si váí jejich starosti o tebe, ale e tvůj nový vztah s nimi s konečnou platností přestává řeit. Pro tebe se ke vztahu k nim nic nemění a pokud ony to cítí jinak, je ti to líto, ale mají smůlu a budou se s tím muset vyrovnat. ONY samy, ne ty.
Nebude jim v tom POMÁHAT, protoe to prostě nejde. Jsou u dospělí.
Nu a pokud do celé věci chtějí zatáhnout vnouče jako zbraň proti tobě, je ti to líto moc, ale je to u čistě jejich zodpovědnost
a ony si to budou muset vyřídit se svým svědomím. Protoe ty s nimi tuhle hru hrát nehodlá. Právě proto, e své vnouče miluje. Nakonec jak by k tomu to malé dítě přilo, abys "kvůli němu" zase zůstala sama? Hloupé, co?
Takhle je to toti celé postavené na hlavu.
Taky mám vnoučátka. Beru je jako odměnu za to, e jsem své dítě nezabila - hlavně v pubertě, ona je toti celá já....
Chápu, e tě odloučení od něj moc trápí. Jene ty si na sebe opět bere příli zodpovědnosti najednou - my babičky toti nemáme děti ani tak vychovávat jako spí "kazit" Já děsně miluju ten čas, kdy s dětmi strávím, naučím je pár "bájí a pověstí" a "sprostých slov" a pak je zase spořádaně "vrátím" rodičům. Funguje to skvěle.
Uívám si to jak s dětmi, tak mám dost času sama pro sebe a svou práci, zábavu, koníčky, přátele.
Nechtěj mít vechno či veho plnou měrou. Někde uber, jinde přidej podle momentální nálady. Mysli víc na sebe a buď v pohodě. Kdy bude v pohodě ty, uklidní se i tvoje děti. Vztahy se "rozvolní" a zároveň upevní.
Drím palce.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Jano, pokud stále dává první poslední, tak ti časem vůbec nic nezbyde.
Je nejspí čas, naučit se i brát, nejen dávat.
Tak prostě ber. A to hlavně věci tak, jak JSOU.
Jako první přijmi to, e děti si příli zvykly na to, e jsi tu jen pro ně a ty jsi zapomněla na svůj vlastní ivot. Nebo spí ony se staly tvým ivotem...
Dej to do pořádku. Přestaň ít jejich ivoty a začni si konečně uívat ten svůj vlastní.
Nediskutuj s nimi o svém novém vztahu.
Vůbec.
Není to jejich věc a u vůbec nemají ádné právo ti do toho mluvit.
To ovem nejdřív musí přijmout ty, aby to mohly přijmout i ony - e ty jsi stále matka a ony děti - tedy nemohou tě poučovat, co můe a co nemůe a pokud je neposlechne, dokonce tě "trestat" tím, e omezují pobyt vnoučete u tebe.
Vnouče babičku potřebuje, ale BABIČKU, nikoliv náhradní MATKU.
V tom, jak své dítě budou vychovávat, jsou plně kompetentní zase jeho rodiče. Pokud má pocit, e to nezvládají, bude si to muset zpracovat. Nakonec jeden z jeho rodičů je tvoje vlastní dítě a dělá jen to, co jsi ho naučila ty sama....
Podívej se na to.
"Napravit" to můe jen tak, e se nenechá vydírat.
Ničím a nikým.
Zkus dětem v klidu, laskavě, ale zcela jasně říci, e si váí jejich starosti o tebe, ale e tvůj nový vztah s nimi s konečnou platností přestává řeit. Pro tebe se ke vztahu k nim nic nemění a pokud ony to cítí jinak, je ti to líto, ale mají smůlu a budou se s tím muset vyrovnat. ONY samy, ne ty.
Nebude jim v tom POMÁHAT, protoe to prostě nejde. Jsou u dospělí.
Nu a pokud do celé věci chtějí zatáhnout vnouče jako zbraň proti tobě, je ti to líto moc, ale je to u čistě jejich zodpovědnost
a ony si to budou muset vyřídit se svým svědomím. Protoe ty s nimi tuhle hru hrát nehodlá. Právě proto, e své vnouče miluje. Nakonec jak by k tomu to malé dítě přilo, abys "kvůli němu" zase zůstala sama? Hloupé, co?
Takhle je to toti celé postavené na hlavu.
Taky mám vnoučátka. Beru je jako odměnu za to, e jsem své dítě nezabila - hlavně v pubertě, ona je toti celá já....
Chápu, e tě odloučení od něj moc trápí. Jene ty si na sebe opět bere příli zodpovědnosti najednou - my babičky toti nemáme děti ani tak vychovávat jako spí "kazit" Já děsně miluju ten čas, kdy s dětmi strávím, naučím je pár "bájí a pověstí" a "sprostých slov" a pak je zase spořádaně "vrátím" rodičům. Funguje to skvěle.
Uívám si to jak s dětmi, tak mám dost času sama pro sebe a svou práci, zábavu, koníčky, přátele.
Nechtěj mít vechno či veho plnou měrou. Někde uber, jinde přidej podle momentální nálady. Mysli víc na sebe a buď v pohodě. Kdy bude v pohodě ty, uklidní se i tvoje děti. Vztahy se "rozvolní" a zároveň upevní.
Drím palce.
Do kamene tesat!
Není tady
Jaňule77 napsal(a):
......Mohla bych styky s dítětem omezit, ale rodiče to nikdy moc nezvládali a já byla ten, kdo měl vdycky tu trpělivost a lásku se mu věnovat. Jsme na sebe hodně zvyklí, asi i pro přítele by bylo snazí, kdyby tu ádné vnouče nebylo. u jsme o tom i mluvili, to dítě mě potřebuje a do mého ivota patří a záleí mi na něm. On ví, e tohle měnit nebudu a je s tím řekla bych srozuměný. On má také děti a já k nim mám stejný postoj. Pokud potřebují a chtějí, je s nimi, protoe i já mám dost aktivit, abych se tu nenudila. Tam se nezdá, e by někdo proti mně něco měl. Nevím, co s tím, patrně si budu muset udělat kalendář, které dny v týdnu budu máma a babička a které dny partnerka. Nerada bych byla jen pátým kolem u vozu - mami naetři, uvař, udělej, nerada bych ale skončila vztah, který nám oběma vyhovuje, kvůli připomínkám a svých dětí. A je otázka, kolik takových lidí člověk za ivot potká. A kolik toho ivota mi v tomhle ne zrovna vlídném světě jetě zbývá. A taky tedy váně nevím. Kdyby s ním museli bydlet v jedné domácnosti, snad bych to i pochopila. Ale vechno je o dobré vůli. A moji mladí s dítětem ji bohuel nějak nemají. Nechci být sobec. Nikdy jsem nebyla. Vdycky jsem koukala na ostatní. Asi to byla chyba. Kdybych si la za svým a nehleděla si tolik dětí, nevídali bychom se, nepomáhala bych jim, a teď by jim to bylo jedno. Ale to moje vnouče tímhle vím nesmí trpět. Vím, e o tom rodiče mluví, u ledasčemu rozumí, a vím, e to není dobré. Kdy brečí, e se mnou nemůe, brečím pak taky. Ná kontakt je omezený. Vadí mi to. Taky jsem si musela zvyknout, je to skok, být sama a najednou tohle. Kdo s tím máte zkuenosti, prosím, ven s nimi. Třeba se zorientuju...Díky. Jana.
Po přečtení toho, co napsala Pandorra a taky e mi bijí do oči věty, co jsem zvýraznila tučně, mě to přivedlo na mylenku, abys začala brát své děti jako dospělé. A k nim nebude mít postoj - rodiče to nikdy moc nezvládali (podle tebe???), nechá je, a jsou sami zodpovědní za své ivoty, nechají i ony tebe být dospělou.
A s tím, es nikdy nebyla sobec. Je důleité, co si to vlastně představuje pod slovem sobec. To, co dělá pro své děti ty, je nevhodné. U jsou dospělé a samostatné. Proč má potřebu se jim pořád "obětovat", abys nebyla "sobec"?
Tvé vnouče NENÍ tvé dítě. Nejsi za něj zodpovědná jako rodič, ale jako prarodič. A to je úplně o něčem jiném.
Není tady
Jaňule77 napsal(a):
Dobrý den, potřebovala bych objektivní názor na moje soukromé věci. I já se budu snait popsat věc nejen ze svého pohledu. Jde o to, e moji mladí nějak nedovedou přijmout mého nového partnera. Nečekala jsem to, mám děti dospělé, samostatně ijící, spí bych byla připravená na to, e si řeknou, konečně není sama, jetě o ní někdo stojí. Mají tisíc připomínek na to, e já jim do jejich vztahů a volby partnerů nemluvila, ač jsem tehdy z pozice autority i mohla. Jen ve zkratce podotýkám, e to je člověk sluný, má práci a své bydlení, má svoje cíle a koníčky, a je hodný. U nemám ten věk, abych se zamilovala a po ui a nekoukala vlevo vpravo, jsme jeden pro druhého dobrou volbou a proč být sami, kdy si rozumíme. S oběma dětmi jsem prola docela nelehkými věcmi a nedovedla bych je nějak odsunout na vedlejí kolej. Hodně jsem jim pomohla, protoe to potřebovaly, i ony pro mě udělaly, kdy bylo třeba a myslím, e ty nae vztahy byly vdycky dobré. Měly ke mně důvěru, leccos mi řekly, a já nejsem takový ten přísný autoritářský typ, uměla jsem je vyslechnout a poradit, kdy o to stály. Vichni máme nějaký ten dlouhodobý zdravotní problém, nebydlíme daleko od sebe a umíme si pomoci. Po rozvodu i kolem něj jsme museli jeden druhého podpořit, řeily se problémy s bydlením, vypořádáním, taky obě obě děti vědí, co to je, ztratit práci, vichni jsme museli dost etřit, ne zase bude líp. Vechno jsme to ustáli. Přijde mi, e snad se ve svém pomalu předdůchodovém věku nemusím dětí ptát, jak se svým ivotem naloit a s kým se vídat, koho tu mít. Mám pocit, e v těch jejich tisíc a jedné připomínce je asi obava, e je odstřihnu a nebudu tolik dávat a pomáhat. Co samozřejmě nemám v plánu. Jsem tu pořád a ty děti tu byly před mojí známostí - a budou i po ní...známosti přicházejí, děti zůstanou, co si buudem povídat. Ta moje známost ovem není taková, abych do ní cpala peníze, nepotřebuje to. Ani já ne. Jsme oba zcela soběstační. Jsem tedy teď právě po rozhovoru s jedním ze svých dětí, mám u teď pokaený den a rozebírám tady, co by bylo pro vechny optimální. V nejhorím budu zase sama. Ale - od dětí jsme nikdy nechtěla, aby byly se mnou, kdy mně je smutno. A občas mi bylo. Nezitně jsem jim dala doslova první poslední. Myslela jsem, kdy děti dostaly svoje a u není na co akutního etřit, e si teď oddychnu. Potkala jsem navíc člověka, co chce být se mnou a já s ním. Jaké to je, ví kadý, kdo sám ije. Je klika potkat někoho, s kým si rozumíme. Kolikrát se to za ivot povede? Střídavě jsme u něho či u mě. Bohuel, kdy není jinde ádný problém, udělá se problém z toho, co tady teď je. Nae máma má známost a my jsme proti. Oukávací a zahřívací kolo vzájemných setkání je za námi, zdálo se být ve OK - a není. Můete si říct, vdy se s těmi dětmi nemusím vídat, nebo se s nimi mohu vídat bez něj. To ano. Je tu ale vnouče, které mám ráda, bylo zvyklé u mě bývat pomalu víc ne doma a já jsem se teď dostala do situace, kdy se o ně musím skoro prosit. A to je to, co mě doslova ničí. Mohla bych styky s dítětem omezit, ale rodiče to nikdy moc nezvládali a já byla ten, kdo měl vdycky tu trpělivost a lásku se mu věnovat. Jsme na sebe hodně zvyklí, asi i pro přítele by bylo snazí, kdyby tu ádné vnouče nebylo. u jsme o tom i mluvili, to dítě mě potřebuje a do mého ivota patří a záleí mi na něm. On ví, e tohle měnit nebudu a je s tím řekla bych srozuměný. On má také děti a já k nim mám stejný postoj. Pokud potřebují a chtějí, je s nimi, protoe i já mám dost aktivit, abych se tu nenudila. Tam se nezdá, e by někdo proti mně něco měl. Nevím, co s tím, patrně si budu muset udělat kalendář, které dny v týdnu budu máma a babička a které dny partnerka. Nerada bych byla jen pátým kolem u vozu - mami naetři, uvař, udělej, nerada bych ale skončila vztah, který nám oběma vyhovuje, kvůli připomínkám a svých dětí. A je otázka, kolik takových lidí člověk za ivot potká. A kolik toho ivota mi v tomhle ne zrovna vlídném světě jetě zbývá. A taky tedy váně nevím. Kdyby s ním museli bydlet v jedné domácnosti, snad bych to i pochopila. Ale vechno je o dobré vůli. A moji mladí s dítětem ji bohuel nějak nemají. Nechci být sobec. Nikdy jsem nebyla. Vdycky jsem koukala na ostatní. Asi to byla chyba. Kdybych si la za svým a nehleděla si tolik dětí, nevídali bychom se, nepomáhala bych jim, a teď by jim to bylo jedno. Ale to moje vnouče tímhle vím nesmí trpět. Vím, e o tom rodiče mluví, u ledasčemu rozumí, a vím, e to není dobré. Kdy brečí, e se mnou nemůe, brečím pak taky. Ná kontakt je omezený. Vadí mi to. Taky jsem si musela zvyknout, je to skok, být sama a najednou tohle. Kdo s tím máte zkuenosti, prosím, ven s nimi. Třeba se zorientuju...Díky. Jana.
Deti sú deti, ale sú u dospelé... Okrem toho, je vyslovene proti logike a prírode, aby sa rodičia dovožovali detí, či si smú niekoho nájs, resp. si nechávali schvažova koho... Ani naopak to nie je bohviečo (a aj som to s naimi nepestovala), ale toto je podža mňa vyslovená neúcta a nedôvera voči stariemu, skúsenejiemu a ivotom ostriežanejiemu človeku. Ale ty zrejme sama nevie rozlíi rozdiel medzi rodičovsko-detským a partnerským vzahom keď si nenastaví hranice...
Není tady
Děti můou mít JEN poradní hlas, víc nic! Měj se víc ráda! Dobře radí Pan. ij svůj ivot, má před sebou jetě kus pěkného ivota, záleí jak a s kým ho poije! Děti by měly respektovat tvého přítele tak, jak respektuje ty jejich rodiny.
Není tady
U nás ve při starém, děti si nezvykly, někdy ale mají připomínky, e s nimi ale bohuel musím opravdu souhlasit, kdy se na to podívám rozumně. Například si myslím, e bychom se s přítelem kadý den vidět nemuseli, on na tom ale trvá, je náročné přejídět sem a tam, plánovat x dní dopředu, kdy oba pracujeme. Nechci se ve vem přizpůsobovat, občas bych potřebovala klid, soukromí, oddech, nicnedělání, odpolední zdřímnutí, k holiči, na nehty, jen tak na drobné nákupy. on mě prakticky vude doprovází. Končíme ovem v práci stejně - a tak jsme krom pracovní doby stále spolu. Jeden koík v marketu, jsem-li doma v jiné místnosti, hned stojí za mnou a chce, abych s ním la do pokoje, k televizi, k rádiu, atd.Připadám si tak jako pod dozorem, kdy to řeknu oklivě. Přijdu si, stručně řečeno, jako v letitém manelství. Preferuje jiné TV programy, ne já, jiné knihy, ne já, jinou hudbu. Já se ale vzdaluji od těch svých činností a koníčků, to jsem nechtěla. Je inteligentní, říká to opatrně, ale cítím, e mě směruje na svoji stranu, i proti těm dětem. Svůj ivot je svůj ivot, jasně, ale ty děti to podle mě cítí a odhadly to lépe, ne já. ono tedy na stáří být sám asi není nic moc, máme oba málo let do důchodu a neumím si představit, e a nebudeme chodit do práce, budeme spolu 24 hodin. podotýkám, e jsem u párkrát vypěnila, jak se mi snaí organizovat ivot. Teď, prostě teď je nutno dělat to a to, a to a se mi to hodí nebo ne. Občas rozhodne za mě /slíbí, e přijdeme k jeho příbuzným a mě se nezeptá, to jde pak sám a je mi jedno, jak mě omluví a co tam říkám. Protoe kdy se domluvím, e zůstanu v práci kvůli papírům přesčas, nemůu éfovi říct, jé já zapomněla, my jdeme na kávu a okouknout novou pergolu, myslel by si asi, e jsem nesvéprávná. Co mě čílí, e on občas zapomene, mám pocit, e si pamatuje jen to, co se hodí jemu. Volá několikrát denně, ač ví, e jsem v práci nebo prostě ví, kde jsem. Chová se jako starí bratr, který mě dostal na prázdniny na starost a zodpovědně hodnotí, co celé dny dělám, aby mohl referovat rodičům. Někdy si říkám, zda jsem přesně tohle měla na mysli, kdy jsme spolu začali chodit. Je jedna věc, nebýt sám a druhá, mít někoho větinu dne za zadkem. Asi by člověk měl troku vzít v potaz řeči ostatních, i kdy mu zrovna nejdou pod nos...Asi takhle to je u nás.....Děkuji za reakce, uvidíme. Nechci nikoho měnit ke svojí představě, ale taky se nechci nechat natlačit do způsobu ivota, který by mi spí nevyhovoval, ne vyhovoval.
Není tady
Podle mě si plete dohromady dvě odliné věci.
Jednou je vztah tvých dětí ke tvému příteli, "schválení" tvého přítele.
Druhou je vá vzájemný vztah.
Jestli ti s tímto muem není dobře, tak s ním přece nemusí být. Být s někým JEN proto, abys ve stáří nebyla sama, je dost málo.
Není tady
Je jedna věc, nebýt sám a druhá, mít někoho větinu dne za zadkem.
Mám pocit, e v těch jejich tisíc a jedné připomínce je asi obava, e je odstřihnu a nebudu tolik dávat a pomáhat.
A co kdy to mladí vidí, jak se přizpůsobuje ve vem příteli. A e u nejsi taková svoje.
Osobně bych nesnesla mít někoho takhle za zadkem a dělat podle něho.
Není tady
Jaňule, kdy se společně sívají dva lidé zralého věku, kteří u mají něco za sebou, téměř vdy to drhne Bezpochyby proto, e alespoň jeden z páru je u léta zvyklý "na to svoje" a s příchodem druhého partnera se mu naruuje úplně vechno, nač byl za ta léta zvyklý: mění se mu nebo přibývají nové aktivity, volný čas tráví úplně jinak, ne dřív, musí si zvykat na nového člověka s jeho povahou, s jeho zvyky a hlavně nectnostmi. Zkrátka člověk, vstupující do nového svazku musí počítat s tím, e se mu dosavadní ivot převrátí vzhůru nohama, e se bude muset znovu sívat s novým partnerem a e to sívání nebude tak splavné, jako kdy mu bylo o dvacet-třicet let míň
Nicméně si myslím, e v kadém vztahu by mezi sebou měli partneři otevřeně diskutovat o tom, co se jim líbí či nelíbí a co jim vadí nebo nevadí. Já velmi dobře chápu, e Tobě vadí to, e Tvůj přítel je na Tobě přisátej jako chobotnice a e Ti nedopřeje trochu svého vlastního prostoru. Mně by to vadilo také, proto bych hned při prvních náznacích takového chování partnerovi jemně vysvětlila, e mě takové počínání příli nenaplňuje radostí a to, e potřebuji občas vlastní prostor neznamená, e ho nemiluji, ale e jsou činnosti - jako například docházka na nehty - kdy přítomnost partnera není úplně vdy ádoucí. Zkrátka bych partnerovi na rovinu sdělovala, co se mi nelíbí nebo co mi konkrétního vadí - a mám takový divný pocit, Jaňule, e Ty ses v tomhle ohledu zatím jetě neozvala a nedala jsi mu srozumitelně najevo, e Ti jsou určité věci proti srsti
Není tady
Ahoj Janulko, nenech sebou orat od deti ani od pritele. Mam kamaradku ktera si zaridila zivot tak jak to vyhovuje prave ji. Jsou jiz oba stari duchodci ale nechavaji si svuj zivotni prostor. On k ni chodi na sobotu a nedeli. Nekdy jdou spolecne do restaurace nebo za kulturou. Kdyz on chce aby ona uvarila, musi on prinest nakup za jeho penize a ona uvari pro oba. Jezdi na spolecne dovolene a deli se o financni naklady. Myslim ze jejich vztah pracuje i kdyz on asi pocital s necim jinym. Kamaradka ma pevne zasady a nenecha se ovlivnovat nikym. On ma 4 dcery, ona je bezdetna.
Tvoje deti jsou dospele a maji byt take sobestacne. Ohledne vnoucete mohu rici ze je to dusevni vydirani!!! Mas pred penzi, kolik mas usetreno? Budou oni pomahat Tobe az nebudes pracovat? Vzdyt nevis jak budes dlouho zit a ceny vseho jdou jen nahoru.
S pritelem si promluv co se libi a nelibi Tobe, hlavne mu nedej na jevo ze mas obavy ze Te opusti. Detem zadne darecky a podplaceni oni Te nebudou mit radeji vice ani mene. Take by mely respektovat Tebe jako Ty respektujes jejich rodiny.
Trochu odbocim. Moje sestra ma dobrou (nahradni) rodinu. Jeji deti (8 clenu)a jeho deti (5 clenu) to je 13 lidi, dodrzuji vsechny svatky, narozeniny plus vanoce. Sestra je jiz nestastna z toho ze maji vse tak zarizene protoze neni mesic aby nekdo neco neslavil a ona jiz financne nezvlada naroky deti a vnoucat. Vnoucata jsou jiz mladi muzi ale ani jeden nerekne pomuzu na zahrade, posekam travu atd.
Doporucuji dat "brzdu, nekdy i zpatecku" a Tobe pevne nervy.
Není tady
Hano - jaký vydírání? Vdyt Janule píe, e má k dětem hezký vztah. Oni dle mého jí nezakazují přítele, jen vidí, e je jí 24 hodin za zadkem, tak řekli svůj názor.
A Jaňule píe, e chce dávat dárečky vnoučátku. V tom problém nevidím.
Není tady
Děti i přtel u tě mají prokouknutou - a kadý si s tebou orá po svém. Je čas těm vem otevřít oči a začít rázně jednat.Ve svém osobním zájmu začni být ten nejsobečtějí sobec nebo se z toh veho brzo zblázní.
A a ty si začne sebe sama váit mít se ráda,podle toho s tebou taky budou jednat i tví bllízcí,ted s tebou jednají jak se zemovou hadrou-kadý po svém.
Není tady
dusička napsal(a):
Hano - jaký vydírání? Vdyt Janule píe, e má k dětem hezký vztah. Oni dle mého jí nezakazují přítele, jen vidí, e je jí 24 hodin za zadkem, tak řekli svůj názor.
A Jaňule píe, e chce dávat dárečky vnoučátku. V tom problém nevidím.
Dusicko, asi jsi prehlidla mnoho z prvniho clanku. Janula byla dobra jak sama rika: Varit, davat atd. Vnouce ji nechteji davat, pise: Pred vnoucetem o ni mluvi a ono jiz hodne chape. Ja vidim ze Janula je velice hodna zena ale nemuze byt "Matka Tereza". Ona si musi ujasnit co chce a urcit poradi co je dulezite v jejim zivote. Momentalne je bezradna a neni stastna. Nekdy je velice dulezite umet rici NE!!!
Není tady
Musím objektivně říct, e ten minulý jim nevadil, s tímhle si nesedli. Pro celkovou rozdílnost. Vnímají ji po svém. Já jsem tolerantnějí, nemusí být druhý nemlich to samé jako já, abych si s ním padla do noty. Uznávám i rozdílnost - on rád vodu, já ráda lye, proč ne, pojedem kadý dle svého a pak někam spolu. Já klidně i teď uvařím a dám. Vnímám ale, e to je brané jako čím dál větí samozřejmost a u se mi tohle trochu i přestává líbit. Moji mladí mají bohuel nízké příjmy a já vím, e i to uvařerní jim pomůe. Kdy pak ale vidím nich neochotu např. je potřeba spravit střechu mé chaty, kterou uívají se mnou vlastně zadarmo, ty jejich obličeje, tak si řeknu, kruci, oni koukají jako kdy po nich chci koupit mercedes. Přitom to je zatím malá vada, ale teče tam. No, zeleninu i ovoce si natrhají rádi, ale po záhonech lezu já. Jde o to, e to dělám dlouho a e mě to u docela zmáhá. Oni vědí, e zatím to vdycky nějak dopadlo, ale já nemůu dělat úplně vechno a jetě jim na něco přidat, půjčit. U jsou dlouho spolu, měli by to nějak posunout k lepímu. Přítel je preciza, pořádník a plánovač. Ale je hodný, to musím zase říct. Myslí to dobře, ale vymyslí mně výlet, kdy mám za sebou náročný týden, to prostě se ozvu a skutečně se sebou nenechám vláčet, kam a jak kdo chce. Taková bych řekla zase nejsem. Pokud jde kompromis, udělám ho, ale ve větině případů si řeknu, a je co je, se mnou nehnete a taky je nechám - můj problém to není - a si udělají sami, co si sami vymysleli. Mně prostě vadí, e já jsem k druhým tolerantní a chtěla bych to od nich zrovna tak. Lidi si nemají překáet, ale kdy u spolu nevyjdou, nechat se navzájem v klidu. Asi tak. Vím, e nelze sloučit dospělé děti a cizího člověka, ale čekala bych, e od obou stran nebudu muset poslouchat řeči, kterými se mě ty strany snaí nasměrovat na svou stranu. e proti sobě remcají. U jsem kolikráít i řekla - tak si to vyřiďte mezi sebou, kdy proti sobě něco máte. Ovem oni správně řeknou, vdy my se přece vůbec vidět nemusíme. A to mají pravdu obě strany. Proč mě tedy vytáčejí věčnými připomínkami proti sobě...?
Není tady
Jaňule, je načase nastavit si pevná pravidla: jasně a srozumitelně sdělit svým dětem, e si nepřeje jakoukoliv kritiku svého partnera a toté sdělit svému partnerovi, co se týká Tvých dětí. Jinak bude ustavičně jako v mlýnici mezi dvěmi mlýnskými kameny a bude mít ten ivot tak akorát otrávený, místo aby ses z něj těila.
Tvým dospělým dětem vůbec nepřísluí soudit Tvého partnera, stejně jako by si měl kritiku Tvých dětí odpustit i Tvůj přítel. Jádro pudla vidím v tom, e by Tě kadá ze stran chtěla mít jenom pro sebe a protoe na Tobě současný přítel extrémně lpí a neudělá bez Tebe krok, je na problém zaděláno
Není tady
Jaňule, toho přítele bych opravdu od dětí oddělila a brala bych v potaz hlavně své pocity. Pokud Ti taková přísavka vyhovuje - tak s ním buď. Pokud ne, rozjdi se s ním. Rozhoduj se jenom podle sebe.
Co se týče dětí - vypadá to, e hodně berou, málo dávají. A protoe je to zřejmě dlouhodobé a jsou to vlastní děti, pořádek se tam asi bude dělat poněkud hůř.
Není tady
Jojo Jaňule, jestli ti ten chlap obtěuje tím, jak chce být vude s tebou, dá se s tím něco dělat. A udělej hned, na nic nečekej. Nezmění se to, naopak ti to bude vadit čím dál víc.
Ví s těma dětma - jsou nevděční co. Přijde mi jak moje mamka, chodí mi na zahradu, sází cuketu, protoe jí to baví, chce to pro nás udělat. Ale - je to hnusný, ale mi se jí o to neprosíme. No co, tak bych si tu cuketu jednou za rok koupila, ne se s ní takhle patlat. No a můe mamka třeba říct, já jim tady sázím cuketu a oni neudělají ani tohle....
Take jestli chce tak hlídej, jestli chce, tak je nech, at trhaj ovoce. Vdyt - kdo by to jinak snědl. Ale pak si nestěuj, e okopává záhony. Dělat to nemusí.
Není tady
Jaňule77 napsal(a):
Musím objektivně říct, e ten minulý jim nevadil, s tímhle si nesedli. Pro celkovou rozdílnost. Vnímají ji po svém. Já jsem tolerantnějí, nemusí být druhý nemlich to samé jako já, abych si s ním padla do noty. Uznávám i rozdílnost - on rád vodu, já ráda lye, proč ne, pojedem kadý dle svého a pak někam spolu. Já klidně i teď uvařím a dám. Vnímám ale, e to je brané jako čím dál větí samozřejmost a u se mi tohle trochu i přestává líbit. Moji mladí mají bohuel nízké příjmy a já vím, e i to uvařerní jim pomůe. Kdy pak ale vidím nich neochotu např. je potřeba spravit střechu mé chaty, kterou uívají se mnou vlastně zadarmo, ty jejich obličeje, tak si řeknu, kruci, oni koukají jako kdy po nich chci koupit mercedes. Přitom to je zatím malá vada, ale teče tam. No, zeleninu i ovoce si natrhají rádi, ale po záhonech lezu já. Jde o to, e to dělám dlouho a e mě to u docela zmáhá. Oni vědí, e zatím to vdycky nějak dopadlo, ale já nemůu dělat úplně vechno a jetě jim na něco přidat, půjčit. U jsou dlouho spolu, měli by to nějak posunout k lepímu. Přítel je preciza, pořádník a plánovač. Ale je hodný, to musím zase říct. Myslí to dobře, ale vymyslí mně výlet, kdy mám za sebou náročný týden, to prostě se ozvu a skutečně se sebou nenechám vláčet, kam a jak kdo chce. Taková bych řekla zase nejsem. Pokud jde kompromis, udělám ho, ale ve větině případů si řeknu, a je co je, se mnou nehnete a taky je nechám - můj problém to není - a si udělají sami, co si sami vymysleli. Mně prostě vadí, e já jsem k druhým tolerantní a chtěla bych to od nich zrovna tak. Lidi si nemají překáet, ale kdy u spolu nevyjdou, nechat se navzájem v klidu. Asi tak. Vím, e nelze sloučit dospělé děti a cizího člověka, ale čekala bych, e od obou stran nebudu muset poslouchat řeči, kterými se mě ty strany snaí nasměrovat na svou stranu. e proti sobě remcají. U jsem kolikráít i řekla - tak si to vyřiďte mezi sebou, kdy proti sobě něco máte. Ovem oni správně řeknou, vdy my se přece vůbec vidět nemusíme. A to mají pravdu obě strany. Proč mě tedy vytáčejí věčnými připomínkami proti sobě...?
a napadlo tě, e třeba schválně vymyslí výlet po náročném týdnu , aby tě někam vytáhl, aby sis odpočinula? on se můe snait jak chce a stejně je ten patný
Není tady
April - já chápu e to myslí s výletem dobře. Ale třeba já bych radi odpočinek trávila s nokama na stole a s háčkem v ruce po náročném dnu. A výlet a se mi bude chttí. Jasně, přizpůsobím se. Ale proč bych se měla přizpůsobovat pořád.
Není tady
dusička napsal(a):
April - já chápu e to myslí s výletem dobře. Ale třeba já bych radi odpočinek trávila s nokama na stole a s háčkem v ruce po náročném dnu. A výlet a se mi bude chttí. Jasně, přizpůsobím se. Ale proč bych se měla přizpůsobovat pořád.
jenom jsou lidé, kteří v domácím prostřední NEUMÍ odpočívat. ty musí vytáhnout někam ven.
a kdy tak janu pročítám, mám takové tuení, e ona má "náročný" týden kadý
Upravil(a) aprill (19. 8. 2014 14:04)
Není tady
Pravda je , e já kdybych se starala občas o vnouče a jetě měla zahrádku a chatu a do toho přítele trvale za zadkem, tak bych se zjevila taky.
Já se neumím rozkouskovat , dřív jsem honila chlapy a ted mám zas víc tu rodinu a vnoučata, vechno najednou bych nezvládla .......zmáhalo by mě to.
Upravil(a) olasik (19. 8. 2014 14:18)
Není tady
Není tady