Křepelko, myslím, že Tvoje maminka má pravdu... ty to asi víš také, je těžké se s pejskem rozloučit.

já jsem zastánce eutanazie a jsem moc ráda, že tohle je jediná výhoda, kterou lidi zvířatům dali. já bych nečekala.s naší fenkou sme čekali, až jí selhalo srdíčko a umřela sama.ale když to hodnotím zpětně, měli sme jí nechat uspat, a to ještě dřív než začla mít potíže ze selhávání srdce. slepota myslim psovi až tak neškodí, ale to srdíčko nevim jak moc má poškozený a jak moc ho to omezuje. ale cukrovka v tomhle věku bude dělat už jen zle. je mi to líto, ale nechala bych pejska odejít v klidu,dokud zatim nemá až tak velké bolesti a problémy.

Dnes jsme nechali uspat skoro sedmnáctiletého pejska. Už to s ním bylo taky hodně špatné, ale my si pořád mysleli, že to ještě není tak zlé. Bylo to moc smutné, asi probrečíme celý večer, ale pejsek je teď už v psím nebi a určitě je mu líp.

My měli doma starého a nemocného psa dost slouhu, neslyšel, nemohl moc spát, bylo to hodně náročný. Nakonec jsme ho nechali utratit když se nemohl postavit, bylo mu 17...dneska bych k tomu asi sáhla daleko dřív, ty poslední měsíce už byly utrpení pro obě strany. Bolí to, ale nedá se nic dělat...

Tak jak to tady čtu tak možná jediná půjdu proti proudu ale já jsem to vždycky brala tak že pokuď pejsek má chuť k jídlu tak ještě nenastal ten pravý čas.  To máte jako s tou babičkou, možná jí všechno bolí, neslyší, nevidí, ale má chuť na něco dobrého a život se pro ní odehrává prostě v jiné dimenzi než si mladí a zdraví představují.  To neznamená že jí necháte uspat.  Ona si to svým způsobem užívá i tak.  Nejsem klasicky věřící ale myslím si že život a smrt určuje něco jiného než my sami.  Také jsme před pár lety museli nechat pejska uspat ale až když nám veterinář řekl že by to pro něj bylo lepší.  Pokuď vet myslí že pejsek netrpí a pejsek má chuť k jídlu tak bych ho ještě chvíli nechala.  Ono už to pravděpodobně nebude moc dlouho trvat a nebudete mít žádné výčitky že jste neudělali všechno.  Kromě psa máme i kočku, je jí už 16 let, loni byla tak nemocná že jsem si byla jistá že už je s ní konec, nejedla, nedokázala se ani postavit, kálela pod sebe, náš veterinář byl úžasný, já jsem byla psychicky na dně a neustále jsem se ptala zda by nebylo lepší jí ukončit trápení ale on mě podporoval v tom že ještě to půjde, že ještě se to dá zachránit.  Měla zápal plic, chodili jsme každý den na infúze a na injekce antibiotik a (světě div se, je to pro mě zázrak) kočka se z toho dostala a žije v pohodě dodnes.  Pakliže se budete muset s pejskem rozloučit tak bych moc doporučovala si hned pořídit nového.  Spousta známých mě vyčítala že jsme hned (během dvou dnů) měli nové štěňátko ale já to beru jako poctu a poděkování tomu starému (na kterého nikdy nezapomenu) že nás naučil mít tak rád psy že jsme si hned dalšího bezdomovce z útulku vzali.  Myslím na tebe, křepelko, je to velmi těžké rozhodnutí.

Ja som teda na psinách vždy poznala, keď už bolo treba "im pomôcť" , ale obidve boli choré - a to dosť vážne - takže to asi bolo iné. Aj keď - tá prvá to mala akútne a dodnes si občas hovorím: čo keby to bola rozchodila... aj keď rozumovo VIEM, že už nebolo čo urobiť. Tá druhá - tam už som jej naozaj len pomohla z bolestí a šlo o hodiny, nie dni alebo týždne.   Na psovi podľa mňa poznať, kedy trpí, a ja by som zviera, ktoré mám rada, trpieť nenechala. Málokedy sa podarí, aby zviera zomrelo rýchlo, bezbolestne a bez zásahu zvonka.

Polly napsal(a):

Tak jak to tady čtu tak možná jediná půjdu proti proudu ale já jsem to vždycky brala tak že pokuď pejsek má chuť k jídlu tak ještě nenastal ten pravý čas.  To máte jako s tou babičkou, možná jí všechno bolí, neslyší, nevidí, ale má chuť na něco dobrého a život se pro ní odehrává prostě v jiné dimenzi než si mladí a zdraví představují.  To neznamená že jí necháte uspat.  Ona si to svým způsobem užívá i tak.  Nejsem klasicky věřící ale myslím si že život a smrt určuje něco jiného než my sami.  Také jsme před pár lety museli nechat pejska uspat ale až když nám veterinář řekl že by to pro něj bylo lepší. Pokuď vet myslí že pejsek netrpí a pejsek má chuť k jídlu tak bych ho ještě chvíli nechala.  Ono už to pravděpodobně nebude moc dlouho trvat a nebudete mít žádné výčitky že jste neudělali všechno.  Kromě psa máme i kočku, je jí už 16 let, loni byla tak nemocná že jsem si byla jistá že už je s ní konec, nejedla, nedokázala se ani postavit, kálela pod sebe, náš veterinář byl úžasný, já jsem byla psychicky na dně a neustále jsem se ptala zda by nebylo lepší jí ukončit trápení ale on mě podporoval v tom že ještě to půjde, že ještě se to dá zachránit.  Měla zápal plic, chodili jsme každý den na infúze a na injekce antibiotik a (světě div se, je to pro mě zázrak) kočka se z toho dostala a žije v pohodě dodnes.  Pakliže se budete muset s pejskem rozloučit tak bych moc doporučovala si hned pořídit nového.  Spousta známých mě vyčítala že jsme hned (během dvou dnů) měli nové štěňátko ale já to beru jako poctu a poděkování tomu starému (na kterého nikdy nezapomenu) že nás naučil mít tak rád psy že jsme si hned dalšího bezdomovce z útulku vzali.  Myslím na tebe, křepelko, je to velmi těžké rozhodnutí.

Polly, prečo si myslíš, že nejaký veterinár pozná tvojho psa lepšie ako ty? A prečo si myslíš, že chuť k jedlu je jediným merítkom chuti do života?

Tady se pomalu dostáváme do filozofické diskuze o eutanázii když křepelka prosila o radu v konkrétním případě.  Mimochodem už se několik dní neozvala tak už možná si tu věc pro sebe vyřešila.  Na Selimin dotaz, obecně věřím lékařům, jak lidským tak zvířecím, předpokládám že mají určité znalosti a zkušenosti.  Chuť k jídlu jsem dala jenom jako příklad abych se nemusela déle rozepisovat, samozřejmě jsou tam i jiné známky, náš pejsek se téměř nemohl postavit ale když přišlo některé z dětí domů vrtěl ocáskem a došoural se ke dveřím je přivítat, když jsme ho vynesli ven do parku tak se na chvíli vzchopil a očuchal si ty své známé stromečky a patníčky.  Čím jsem já sama starší a tak nějak vidím ten konec v dohlednu tím víc se mi příčí představa že svět by měl být jenom pro mladé a zdravé, že těch starých a otravných bychom se měli nějakým způsobem zbavit (vždyť přece musí nesnesitelně trpět!).  I ve stáří a v nemoci je možné si svým způsobem užívat a radovat se z drobností.  Moderní věda dokáže bolest utlumit a každých pár dní navíc ztrávených mezi těmi svými nejmilejšími je dar od boha (nebo od někoho).

no,polly, je trochu síla naznačovat, že eutanázie je zbavování se starých otravných. u psa je diskutabilní, jak mu je, to musí mít pán vypozorovaný, jestli sice žere, ale už ho nic nebaví, nebo jestli má ještě zájem s námi žít.
ale s lidmi, to máš třeba takhle, ale znám paní, která už nevidí tak aby mohla číst, neslyší, nemůže moc chodit, takže ven se taky až tak moc nedostane..a na tom člověku je vidět,co mu zbylo?pokud rád čte, nemůže,v tv už hodně starý člověk věcem moc nerozumí, nebo ho nebaví. jít na procházku nemůže...nevim jak tebe, ale mě by nebavilo jen sedět nebo ležet.

Selima napsal(a):

eremuruss napsal(a):

Taky jsme meli pejska ktereho srazilo auto a tahal za sebou nohy a mocil pod sebe.Meli jsme ho doma v tomto stavu 3 mesice.Pejsek chtel chodit ven a nemohl,kdyz bylo bahno.Museli jsme ho nechat utratit.Dosla s nim sousedka ,protoze by jsme to nedokazali.Jeste ted po 4 letech,kdyz vidim s nim video me tecou slzy.
Je to 2 roky co mame pejska noveho a ver,ze ho mame stejne radi.

A nedalo sa dať ho niekomu do záhrady, kde by sa mohol voľne, aj keď obmedzene, pohybovať?

To nemohl nemeli jsme ho kam dat ten pes byl zvykli v byte navic byl tak rozmazlenej,ze pokud jsme odesli z bytu tak tam vyl.Tak ho dcera vodila kazde rano,kdyz sla do skoly babicce.Jenomze babicka umrela a najednou to neslo.Znala jsem lidi co meli v takovem stavu labradora meli ho nekolik let a vencili ho tim zpusobem,ze ho tahali za ocas,aby ho nadzvedli.Nakonec ho stejne nechali utratit.

tak jsem konečně po dlouhé době opět zde a koukám kolik různých názorů tu je. A jak je to teď u nás? Čikoušek je pořád tady s námi, chodíme  k veterináři který ho váží a vyšetří moč. I když je Čiko dost slaboučký, občas se vyčůrá nebo pozvrací a špatně se orientuje, ještě ho nemohu dát uspat, protože jsme ho teď začali každý den brát na louku kde si může bezpečně šmajdat kam chce aniž by spadl a zdá se nám, že projevuje docela zájem-chodí a čmuchá kde se dá. Taky když jsme všichni doma tak sedí nebo leží u nás a jakoby nás poslouchal. Když ho u toho hladím přijde mi jako  by byl klidný a vyrovnaný. Já to beru tak že zvíře, stejně jako člověk je tvor neopakovatelný a jeho odchod bude pro mě neskutečná ztráta a proto pokud se definitivně rozhodnu pro injekci musím cítit jistotu že dělám správně. Snad mi odpustí pokud se opravdu trápí a on sám by raději volil konec života. Ještě zkusíme nějaký čas bojovat a uvidíme co bude dál. Jsem otevřena oběma variantám, hlavně ať netrpí.

Křepelko, jsem ráda že jsi se ozvala a myslím že děláš dobře.  Teď bude hezky a pejskovi se na louce a na sluníčku bude moc líbit.  Slunce má v každém případě blahodárné účinky, uvidíš že pookřeje.  Až nastane opravdu ten pravý čas tak to poznáš.