rubáš nemá kapsy

...„Pojďte sem,“ přerušil ho Amerikán velitelsky, „tady si sedněte. Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy rozumíte?“

„Prosím,“ řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn auditoriem tak významným; načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako maturant.

„Strom,“ vystřelil na něj učenec.

„Mohutný,“ zašeptal stařík.

„Jak prosím?“ ptal se učenec, jaksi nechápaje.

„Lesní velikán,“ vysvětloval usuž ostýchavě.

„Ach tak. Ulice!“

„Ulice… ulice v slavnostním hávu,“ děl mužík.

„Co tím míníte?“

„Prosím slavnost. Nebo pohřeb.“

„So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.“

„Ano prosím.“

„Tak dál: Obchod.“

„Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.“

„Hm. Úřad.“

„Prosím který?“

„To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!“

„Kdybyste ráčil snad říci úřady…“

„Well. Úřady!“

„Příslušné,“ vyhrkl radostně mužík.

„Kladivo!“

„Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.“

„Curious,“ bručel učenec. „Krev!“

„Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.“

„Oheň!“

„Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.“

„To je divný kejz,“ řekl profesor zaraženě. „Tak ještě jednou. Vy, muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!“

„Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.“

„Oči!“

„Oči soudné veřejností. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.“

„Ne tak mnoho! Pivo!“

„Řízný ležák. Démon alkohol.“

„Hudba!“

„Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.“

„Láhev!“

„Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.“

„Jed.“

„Jedem a žlučí. Otravování studní.“

C. G. Rouss se zadrbal na hlavě. „Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od… eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dál: Účet!“

„Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.“

„Hm. Papír!“

„Papír se rdí hanbou,“ prohlásil mužík energicky. „Cenné papíry. Papír snese všecko.“

„Bless you,“ děl učenec nakvašeně. „Kámen!“

„Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,“ řekl pokusný muž vřele. „Ave, anima pia.“

„Vůz!“

„Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.“

„Aha,“ zvolal C. G. Rouss. „That’s it! Obzor!“

„Zachmuřený,“ řekl stařík s živým potěšením. „Nové mraky na politickém obzoru. Uzoučký obzor. Otevírat nové obzory.“

„Zbraně!“

„Nekalé zbraně. V plné zbroji. S vlajícími prapory. Vpadnout do zad. Otrávený šíp,“ drmolil pokusný muž nadšeně. „Z boje neustoupíme. Bitevní vřava. Volební boj.“

„Živel!“

„Rozkacené živly, Živelný odpor. Nekalé živly. Živili junáci! Živio!“

„Tak dost,“ zadržel ho C. G. Rouss. „Člověče, vy jste od novin, že?“

„Ano prosím,“ řekl pokusný muž horlivě. „Už třicet let. Já jsem redaktor Vašátko.“

„Já děkuju,“ uklonil se suše náš slovutný americký krajan. „Finished, gentlemen. Analajzováním představ toho muže bychom – eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista. Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál. It would only waist our time. Já prosím, ten experiment se nepodařil. So sorry, gentlemen.“

„Koukejme,“ zvolal večer v redakci pan Vašátko; prohlížeje redakční papíry, „tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky; byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka, a pod ním našli zakrvácený pytel. Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl! To byste, pane kolego, nevěřil: já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář. Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu. Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce: Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Počkejte, to bych měl stylisticky upravit: Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Tak to má být.“

Já miluju tuhle:

Tedy jednou si ten Havlena vymyslel tenhle případ — on míval daleko lepší, ale z žádného nic nikdy nepošlo, až tenkrát to prasklo. Případ byl ve vší krátkosti ten: Nějaký starý mládenec se pohádal s počestnou vdovou, co bydlí na protější pavlači; nato si pořídil papouška a naučil ho, kdykoliv se ta sousedka na pavlači ukáže, křičet na ni z plna hrdla: Ty couro! Vdova podá na dotyčného pána žalobu pro urážku na cti. Okresní soud uzná, že žalovaný uváděl soukromou žalobkyni prostřednictvím svého papouška u veřejný posměch, a odsoudil ho jménem republiky k čtrnácti dnům vězení podmíněně a k náhradě útrat. — Dostanu jedenáct korun a viržinku, skončil Havlena přelíčení.

Tenhle Havlenův případ vyšel asi v šesti novinách, ovšem v různém literárním zpracování. V jedněch novinách to mělo titul: V tichém domě. V druhém listě se to jmenovalo: Domácí pán a chudá vdova. Třetí žurnál to nazval: Žalovaný papoušek. A tak dále. Ale najednou vám do těch všech novin došel přípis od ministerstva spravedlnosti: že podepsané ministerstvo žádá o sdělení, před kterým okresním soudem se onen proces pro urážku na cti, uvedený v tom a tom čísle vašeho váženého listu, konal; že uvedený nález o vině žalovaného, jakož i rozsudek jest zmateční a nezákonný, jelikož inkriminovaného výroku se nedopustil žalovaný, nýbrž papoušek; že nelze míti za prokázáno, že by se výrok řečeného papouška nepochybně vztahoval na soukromou žalobkyni; že tedy nelze řečený výrok považovat za urážku na cti, nýbrž nanejvýš za hrubou nepřístojnost nebo veřejné pohoršení, které by bylo lze stíhati toliko policejním napomenutím, pořádkovou pokutou nebo příkazem odstraniti řečeného ptáka. Ministerstvo spravedlnosti si přeje tudíž zjistiti, který okresní soud se onou pří zabýval, aby zavedlo příslušné šetření a tak dále; zkrátka taková úřední aféra.

Ježíšmarjá, pane Havleno, vy jste nám dal, spustili potom soudní referenti na toho svého dodavatele. Koukněte se, vždyť ten váš rozsudek stran toho papouška je zmateční a nezákonný!

Ten Havlena vám zbledl jako stěna. Cože, křikl, můj rozsudek že je nezákonný? Krucinál, tohle si mně troufá ministerstvo tvrdit? Mně, Havlenovi? — Jakživi prý ti novináři neviděli tak uraženého a rozhořčeného člověka. — Já jim proženu perka, křičel ten Havlena bez sebe. Já jim ukážu, je-li můj rozsudek nezákonný, nebo ne! Tohle já si nemůžu nechat líbit! — Z lítosti a rozčilení se na tom místě ožral pod obraz bóží; načež vzal arch papíru a napsal ministerstvu spravedlnosti obšírný právnický rozklad, kterým hájil onen rozsudek: že když ten pán učil svého papouška nadávat té sousedce, dal najevo zřejmý úmysl ji urazit a zlehčit; že tedy je tu patrný dolus; že ten papoušek není subjektem, nýbrž jen instrumentem uvedeného deliktu a tak dále; zkrátka prý to byl nejskvělejší a nejsubtilnější právnický rozbor, jaký kdy ti novináři viděli. Načež se podepsal JUC. Václav Havlena m. p. a poslal to ministerstvu spravedlnosti. Tak, řekl, a dokud to nebude vyřízeno, nebudu soudit; já musím dřív dostat satisfakci.

To se rozumí, ministerstvo spravedlnosti na Havlenův přípis nijak nereagovalo; zatím Havlena chodil otrávený a roztrpčený, zchátral ještě víc, a dokonce se zhubl. Když viděl, že se od ministerstva odpovědi nedočká, zasmušil se, mlčky plival nebo vedl pobuřující řeči, a nakonec prohlásil: Počkejte, já jim to ještě ukážu, kdo je v právu!

Dva měsíce ho nikdo neviděl; pak přišel zářící a naculený a hlásal: Tak už je na mne ta žaloba podána! Uf, zatracená baba, to dalo práce, než jsem ji k tomu přemluvil! Člověk by nevěřil, že může být stará ženská tak mírumilovná; musel jsem jí podepsat lejstra, že jí v každém případě útraty zaplatím: — Tak, mládenci, teď se to projedná soudně.

Co totiž? ptali se ti novináři.

No přece ta věc s tím papouškem, povídá ten Havlena. Vždyť jsem vám řekl, že to tak nenechám. Víte, já jsem si koupil papouška, abych ho naučil říkat: Ty couro! Ty babo hambatá! Lidi, to dalo práce! Šest neděl jsem nevytáhl z domova paty a nepromluvil ani neslyšel lidského slova než Ty couro! Teď už to ten papoušek vyslovuje docela krásně; jenomže, vůl jeden, to křičí od rána do večera; ne a ne si zvyknout, aby to křičel jen na mou sousedku přes dvorek. Ona to je taková babička, učitelka hudby, z lepší rodiny, moc hodná osoba; ale protože u nás v domě jiná ženská není, musel jsem si na tu urážku vybrat ji. Poslouchejte, on se takový delikt lehko vymyslí, ale provést jej, kruci, to je jiná. Já toho rošťáka papouška nemohl naučit, aby nadával jenom jí. Nadává jednoduše každému. Já myslím, že to dělá ze zlomyslnosti.

Potom se ten Havlena zhluboka napil a pokračoval: Tak jsem na to vyzrál jinak; kdykoliv se ta stará paní ukázala u okna nebo na dvorku, otevřel jsem honem okno, aby jako ten papoušek na ni křičel Ty couro! Ty babo hambatá! — A co byste tomu řekli: ta babička se začala smát a volá na mne: Jejej, pane Havlena, to máte milého ptáčka! Hrom do baby, bručel pan Havlena. Já do ní musel hučet čtrnáct dní, aby na mne podala žalobu; ale svědky mám z celého baráku. Tak, teď se to projedná soudně, mnul si ruce Havlena. To by v tom musel být čert, abych nebyl odsouzen pro urážku na cti! Já jim to nedaruju, těm vašnostům z ministerstva!

Až do dne přelíčení pil pan Havlena jako holendr, rozechvěný a nedočkavý. Před soudem se choval strašně důstojně; pronesl sám proti sobě břitkou právnickou řeč, dovolával se všech obyvatel domu, že ta urážka byla pohoršlivá a veřejná a navrhoval nejpřísnější potrestání. Soudce, takový rozšafný starý rada, se podrbal ve vousech a prohlásil, že by chtěl toho papouška slyšet, a odročil jednání s příkazem, aby pan žalovaný donesl příště řečeného ptáka jako předmět doličný, případně jako svědka.

K příštímu roku přišel pan Havlena s klecí a papouškem. Ten papoušek vykulil oči na polekanou slečnu zapisovatelku a začal na celé kolo křičet: Ty couro! Ty babo hambatá!

Tak to stačí, povídá pan rada. Z výpovědi papouška Lory je zřejmo, že se jeho výrok nevztahoval přímým a nepochybným způsobem na soukromou žalobkyni.

Papoušek se na něho podíval a zařval: Ty couro!

Nýbrž je zřejmo, pokračoval pan sudí, že dotyčného výroku užívá vůči všem osobám bez rozdílu pohlaví. Tady chybí urážlivý úmysl, pane Havleno.

Havlena vyletěl jako píchnutý. Pane rado, protestoval rozčileně, ten urážlivý dolus byl v tom, že jsem otvíral okno na paní soukromou žalobkyni za tím účelem, aby ji papoušek pohaněl!

To je těžká věc, řekl pan rada. V tom otvírání okna je snad jakýsi dolus, ale sám o sobě to není urážlivý skutek. Já vás nemůžu odsoudit proto, že jste občas otvíral okno. Vy nemůžete dokázat, že váš papoušek mínil soukromou žalobkyni, pane Havleno.

Ale já jsem ji mínil, bránil se Havlena.

Na to tu nemáme žádné svědectví, namítal pan soudce. Od vás nikdo inkriminovaný výrok neslyšel. Nic naplat, pane Havleno, já vás musím osvobodit. — Načež si nasadil baret a vynesl osvobozující rozsudek.

A já hlásím zmateční stížnost a odvolání proti osvobozujícímu rozsudku, vybuchl Havlena, popadl klec s ptákem a uháněl od soudu, rozlícený, že div neplakal.

Moc hezky jste to vybrali.
Já mám "obě kapsy" ráda jako celek. Ale nejvíc mi asi utkvěly povídky Modrá chryzantéma, Básník, Šlépěje a Případ s dítětem.

ambrózie

Nesmrtelná teta

Nemám ráda Saturnina

Pink Floyd - The Wall

vězení

housle

V nejlepším přestat.

Nakonec Japonec