Mam uplne stejny nazor a pocit jak Fidorka. Ja teda mam brachu , meli jsme spolecny pokoj a vubec nemam pocit, ze bych byla osizena nebo tak nejak. A to spi, nespis, bylo uzasne. Doted si pamatuji jak jsme si pred spanim povidali vtipy

takze, Danielo, to, ze si s bratrem nerozumite, nejspis spolecne bydleni neovlivnilo.

Resila bych stejne, starsi deti uz ted kazdy svuj pokoj, mladsi spolecny, minimalne do zacatku zakladky.

Daniela S. napsal(a):

To naprosto netvrdim, ba naopak. Jestlize si ale s nekym nerozumite (velmi mirny termin), MUSET s nim bydlet je teror. Nerozumeli bychom si tak jako tak, kez by slo nas netlacit do jedne mistnosti. Neslo, meli jsme dva pokoje a dva rodice.

BYT NUCEN trvale ZIT s clovekem, ktery s vami nema spolecneho nic nez to, ze mate nahodou stejne rodice,..

Já vím, že jsem , ale zaujalo mě, co píšeš, Danielo. Jak to přijde, že někdo vnímá sourozence jako cizího člověka?

Upravil(a) haiel (19. 10. 2009 15:22)

haiel napsal(a):

Daniela S. napsal(a):

To naprosto netvrdim, ba naopak. Jestlize si ale s nekym nerozumite (velmi mirny termin), MUSET s nim bydlet je teror. Nerozumeli bychom si tak jako tak, kez by slo nas netlacit do jedne mistnosti. Neslo, meli jsme dva pokoje a dva rodice.

BYT NUCEN trvale ZIT s clovekem, ktery s vami nema spolecneho nic nez to, ze mate nahodou stejne rodice,..

Já vím, že jsem , ale zaujalo mě, co píšeš, Danielo. Jak to přijde, že někdo vnímá sourozence jako cizího člověka?

No, jak to prijde... jako s valnou vetsinou lidi, ktere v zivote potkas. S vetsinou se nespratelis, ne? Co je to NECO, co urci, ze ti je s nekym dobre? Spolecni rodice to nejsou, ten clovek ti musi sedet charakterem, nazory, tim, jak se k tobe chova.

Haiel, na tomhle většinou mají svůj podíl rodiče. Mám taky pár známých, co nevychází se sourozenci a když to tak srovnám s celkovou situací v rodině, tak se tomu nedivím.
Kámoška s bráchou nemohla vyjít, maminka byla věčně v čudu, brácha si tahal domů kamarády a nebyly to zrovna premianti. Když byla větší, tak se kolikrát v noci, když jel mejdan, zamkla v pokojíku. Pro jistotu. Maminka to neřešila a když, tak jí vysvětlila, že táta je šupák, co je opustil a ona musí vydělávat a basta. Syn jí měl na háku - odmalička se taknějak vychovávaly sami. V práci samozřejmě pořád nebyla, ale přece si musela něco užít, když tak špatně dopadla.
Jiná zas nemohla svoje sestry, protože byly nevlastní, ona byla větší, když se narodily, vlastní tatínek zemřel a ten náhradní udělal mamince děti a vybod se na ně všechny, takže o ségry se starala ona a až v dospělosti našla k jedné z nich cestu.
Takhle bych mohla pokračovat, ale omezím se na to, že všichni výše zmínění mají problémy uspořádat si vlastní život. Nějak se to s nimi táhne.
Ale nemusí to být pravidlo.

Já mám děti 3 a panelákový byt 4+1, nicméně jsme s manželem usoudili, že děti potřebují svoje soukromí, klid na učení i prostor ke hraní, takže každé dítě dostalo po jednom pokoji a my s manžou se přesunuly do obýváku na rozkládací gauč (než si stihneme oddělat záda, děti vyrostou a minimálně jeden pokoj se uvolní pro účely ložnice). Obývák tudíž nyní slouží jako obývák, pracovna i ložnice zároveň, ale nelitujeme, jsme přesvědčený, že jsme udělali to nejlepší, co se dalo. Vzhledem k tomu, že každé dítě dostalo do svého pokoje postarší PC, netlačíme se u jediného v obýváku, jak tomu bylo dřív a kupodivu obývák je nyní oázou klidu, kde můžu v pohodě v klidu pracovat u compu a nikdo mě neruší.