Tak já se přiznám, že taky křičím. Mám taky tři děti. Sprostě nemluvím. Ono totiž Anko, když to řeknu 5x normálně a kluci vnímaj jenom, když zakřičím, takže asi tak. Taky jsem přemýšlela, jestli nejsem hysterka. No a pak mě to mrzí a přijde domluva. Do deseti počítat prostě neumím.
Anko - máš děti?

Anko - tak klobou dolů před tebou. Tak to si mamina na správným místě.
Já to prostě nevydržím být v klidu, úplně mě vždycky tak vytočej, pubertáčci (15 a 12) že vylítnu.
Ted jsem si všimla, kolik je dětem té sousedky. Když byli kluci  malý, to jsem nervy ještě měla a nekřičela, nemlátila.Vše šlo vklídku a domluvou.  Ale ted jak klackovatěj, řvu řvu řvu. Když neřvu, neuklidí si, nedojdou s košem, neučej se. tak já nevím.

anka napsal(a):

Dušičko,mám děti.A mám jich celkem 5 takže jsem asi měla mít nárok mít nervy nejednou někde úplně jinde Přesto si myslím že křikem se má šetřit jinak nemá naprosto žádný účinek.

Anko,
svatá jsi žena.

Mám děti jen dvě a ječím jak Viktorka.
Někdy.
Ale taky mazlím, chválím, hraju si...třeba neslyšíš, jak je sousedka i hodná na děti, protože to slyšet není.

Něco Ti povím. Je rozdíl mít děti a děti.
Kolegyně čeká čtvrté dítě a je stále v pohodě. Usměvavá, děti bez problémů, samostatné...
Kdyby měla dvě moje děti, sama přiznala, že by zdaleka tak usměvavá nezůstala.
Děti jsou radost, když všechno jde, jak má. Stačí u každého nějaká ta specifická porucha (a u nás je jich na dvě děti víc než požehnaně), a matce zbývá buď je nechat zpustnout (skončili by jako bezdomovci, nebo v kriminále, bez základních návyků soužití, protože jim to není jaksi vrozené), nebo je všemožně donutit, aby z nich jakž takž vychovala lidi schopné samostatného jakž takž slušného života.

Mateřství se stává těžší a těžší, jak jsou děti stále problémovější.
Dnes se děti vychovávají aktivně. A myslím,, že tu  je problém. Dřív se děti ráno vypustily, večer uložily, učily se vše samy, přejímaly z okolí. Dnes se jim zasahuje do všeho. I do toho, kde mají mít ruce při stolování...apod.

Neznám Tvou sousedku. Jen jsem Ti chtěla přiblížit tu druhou možnou stranu.

Anko, svatá jsi.
Tohle by normální ženská s úsměvem na rtech neustála. já teda ne. Hold jsem nervák. Ale než jsem měla děti, fakt jsem to nevěděla.
Jak mají ty mámy vědět do čeho jdou, než si pořídí děti? Jak můžou vědět, že to ustojí?

Já bych neměnila, jsem ráda za své děti. Ale představovala jsem si to skutečně snazší. Tak jak jsem to viděla všude kolem sebe. S dětmi se nikdo tak necrcal, jak my.

Anko, jak píše Damila, ono hoooodně a hoooodně moc záleží na dětech. Samo i na matce.
Mám dvě naprosto rozdílné děti.
Dětí jako je lenka bych zvládla víc bez jediného zakřičení, bez plácnutí a s úsměvem.
Mít dvě děti jako je Jíta, tak bych už neprošla dveřma jak bych si stále obalovala nervy abych vydržela být alespoň dopoledne v klidu

Jitka si již v roce byla schopná vyčíhnout chvíli ( třeba mé několikavteřinové čůrání, někdy jsem se divila že jsem si stihla i dosednout ) aby udělala co nesmí, něco  vylila, rozbila, vyházela ze skříně či šuplíku, když jsem šla napravit jednu škodu co udělala zvládla udělat další dvě až tři. V té době udržet v bytě stejný "bordel" jako byl ráno i večer bylo nad mé síly. Ona z toho měla jen legraci. Honila jsem jí po bytě v průměru půl hodiny abych jí oblékla že půjdem na procházku, než jsem se oblékla já (a že se nelíčím, vlasy ráno jen prohrábnu), udělala takový boredel, že jsem kolikrát měla na krajíčku.
Občas to bez zakřičení nešlo.

Teď mám holky zase celé prázdniny doma (školka není otevřená a babičky nejsou hlídací).
Stihnout uvařit, vyprat, vyžehlit dá s nima hodně práce.V noci se Lenka budí (rostou jí zuby), přes den Jíta už dááávno nespí. Jsem nevyspalá a přesto jsem s nima dopoledne i odpoledne venku. Vypravovaní se dost často nedaří bez mého křiku. Když to zkusím podobrém, tak Jíta nevnímá. Když jí řeknu 20x během 5ti minut aby si vzala kalhoty a ona dělá jako že nevnímá i když jí i chytnu za ruce a řeknu jí to z očí do očí a dám do ruky kalhoty a ona je položí a nic, tak pak už mi fakt nezbývá nic jiného než na ní zakřičet ať dělá že nikam nepůjdem a najednou si kalhoty vezme.

Je pravda, že dětem nikdy nenadávám. Nemluvím před nima sprostě. Když brečí mám pro ně otevřenou náruč na ukonejšení ať dělám co dělám přestanu, jsou na prvním místě.

Nedavno jsem jedné mamince hlídala chlapečka na písku. Ona hned že když budu potřebovat, že mi holky také pohlídá. Začala jsem se smát a řekla že to po ní nemůžu chtít. Dívala se na mě divně, jako že jí nevěřím, ale po chvilce kdy si děti hrály a ona viděla co Jíta všechno vyvádí ( nebyla žádná vztekací scéna žádný problém) tak sama řekla jestli mi nebude vadit že nabídku vezme zpět, že by to s Jítou nezvládla.
Nevím co by řekla kdyby viděla jak se rozčiluje a protestuje, něco si vymyslí , třeba že chce jít ven na kolo a když jsme nachystané po hodinovém vypravování,za dveřma tak začne v helmě brečet že na kolo nechce, že chtěla koloběžku , snažím se to ustát, převléknout jí schovat kolo, vyndat koloběžku, mezitím začne Lenka brečet, protože už chce ven a buší do dveří, pokaká se, musím vyměnit plenku, Jitka se rozmyslí mezi vytaháním spousty bot z botníku že koloběžku nechce a že má žížu, Lenka chce napít také, polejou se, převléknu je, Lenka chce ham ham, Jíta hned taky, ale tohle přece ne, vždyť mám i něco jiného, než jí to dám Lenka nadrobí v předsíni.....,ale jsou dny kdy se něco takového jakožto několikátá příhoda v pořadí ustojí těžko.

Ale není pravda, že bych křičela denodenně a celý den.

Já měla děti dvě řvala jak Viktorka ..no to bylo šílený. Takže pokud někdo vychová děti  s úsměvem a nekřičí  klobouk dolů .Já to nedokázala..Jéé tady je takový ticho ..Ovšem ,když přijdou vnoučata začíná kolotoč znova