Začala jsem vařit až po svatbě, do té doby jsem se ke kuchyni ani nepřiblížila. Začala jsem postupně a každé podařené jídlo mi udělalo radost.  Dnes vařím, myslím, že obstojně, alespoň si nikdo nestěžuje. Dokonce má mamka si ke mně chodí na recepty.

Žádný učený z nebe nespadl! každý nějak začínal, ale myslím, že mi dá každá  mladá hospodyňka za pravdu, že když se vdala a měla se postavit k plotně, tak si řekla, že já jsem doma víc nepomáhala mamince.
Co se v mládí naučíš... Já jsem mamince pomáhala jen s pečením bábovek  a míchání jíšky, strouhat brambory a takové drobné práce. Víc mě nebavilo.
Brzo jsem se vdala, ale maminka mi do 1/2 roka umřela a já se tak musela spoléhat sama na sebe. Vařila jsem podle kuchařek, ale pořád to nebylo ono.Trvalo dlouho než jsem se naučila vše vařit.
Jsou to zkušenosti a chybami se člověk učí. To co uděláš špatně, tak příště si na to dáš pozor.

Z domu jsem uměla zeleninovou polévku a řízky, máma nás k tomu moc nepouštěla. Moje první roštěná podle kuchařky byla tvrdá jako podešev, nebylo tam napsáno, že se to podlévá. Pak jsem se postupně naučila vše podle kuchařek pro začátečnice, kde bylo i jaké maso se na co používá atd, dnes vařím ráda. Nedávno vyšla Kuchařka pro začínající Jiřího Kodýma, je dobrá s podrobnými popisy.

Jojo..zkušenosti

Já taky neuměla téměř nic, dokud jsem se nevdala. Na ty začátky ráda vzpomínám. Držela jsem se kuchařky zuby nehty, tenkrát jsem vařila podle "Praktické kuchařky", myslím od Ludmily Vlachové či jak se jmenovala, a ta byla pro ty skutečné začátečnice. Časem jsem se vypracovala, ptala se zkušenějších a dnes je mi vaření koníčkem, pečení též. Klidně budu stát ceĺý den u plotny než kutat někde venku. Sama taky ráda jím, to bude asi ta nejlepší motivace. Když je pak od rodinky i nějaká pochvala, dmu se jako pávice

Pozor! To neznamená, že jsem neomylná! Ráda experimentuji, zkouším nové recepty a párkrát se mi placka "nějak" srazila či co. To pak manžílek praví: "Mamko, ta buchtička je nějaká připosražená, ne?" 

Já jsem se vařit své první jídlo naučila v 10 letech, v 18, kdy jsem začínala sama bydlet ,jsem uměla tak 5 jídel. Pak jsem se to sama učila postupně buď dle kuchařek či odhadem. Nemám pocit, že bych kdy něco úplně zvorala. Prostě mi to šlo samo.

Má sestra má 3 děti a dodnes vařit neumí. Tedy něco uklohní, nechápu, že to její rodina pozře, vyždy tomu něco je - tuhé, převařené, naprosto neokořeněné...

Umět vařit nepovažuji za důležité a nezbytné, vždy se to nakonec nějak udělá, ať začne vařit ten druhý, dvojice se naučí stravovat jednoduše, v restauraci....Nedělala bych si s tím hlavu.

Každá z nás se nějak naučila vařit,myslím,že ani nezáleží kdy,ale jak.Já jsem musela doma vařit od svých 13ti let,mamka nás k tomu docela tlačila,ale nejlíp mně naučila vařit babička když ještě žila ty správné staré recepty,škubánky,škvarkové placky,a omáčky jedna báseň.Tak jdu něco sníst,dostala jsem z toho hlad.Mějte se.Siva

Vařit jsem neuměla, mamka neměla trpělivost mě k tomu vzít, kdyžtak jsem jí dělala jen poskoka a to mě nebavilo. A pak někdy v osmnácti jsem začala jezdit s partou pionýrů na různé víkendovky do chat a turistických základen. Najednou jsem musela uvařit pro dvacet lidí. Přiznávám, jídelníček byl dost ohraný - gulášovka z pytlíku, do ní brambory a párek, rizoto z vepřové konzervy s hráškem a sýrem, hrachovka z pytlíku s párkem a opečenou houskou, špagety s kečupovou omáčkou s párkem a sýrem, knedlíky s vajíčkem, nudle s tvarohem, ...
Jíst se to dalo a mi stouplo sebevědomí.
Když jsem se vdala, vařila jsem podle Kuchařky pro začátečníky (výborná) a ráda experimentovala třeba i s manželem dohromady.
Takže neboj, ono to tak nějak postupně přijde samo metodou pokus - omyl.

Já se to zatím nenaučila a to je mi dvacet pět. Zlvánu těstoviny, maso v minutkové úpravě, řízky a bramborový salát. Občas se pustím do nějaké improvizace a jednou jsem uklohnila svíčkovou.
Stále se ztrácím v kuchařských návodech typu - utřít vajíčka s cukrem - nad takovými radami vážně medituji, jestli na to vajíčko a cukr mám vzít útěrku nebo co...
Taky vůbec nerozumím masu a jeho dělení.. poznám kuřecí prsa a vepřovou panenku ;o) Za kcuhařku se budu považovat ve chvíli, kdy se mi jedno jídlo podaří uvařit dvakrát za sebou a bude chutnat aspoň přibližně stejně ;o)

tak já na to, že ještě před časem jsem tu prosila o co nejjednodušší recepty, tak dnes hrdě hlásím, že už dělám i omáčky- dělala jsem už třeba rajskou, hnědou okurkovou, ptáčky.... většinou ne podle kuchařky, ale tak, že chodím a ptám se..nejvíc táty.. ten mi vždycky řekne jak to postupně udělat, pro jistotu se pak mrknu ještě třeba někam na net a pak to zkusím... zatím úspěch téměř 100%...

ale příjde mi, že v těch kuchařkách je to často zbytečně složitý....

Začala jsem vařit ve dvanácti máma byla dlouho v práci a já nesnášela jdlo ve školí jídelně, takže nutnost ale hodí se to

Jelikož moje mamka nebyla na vaření a doma byla snad jen když se spletla,tak sem i přes svoje neúspěchy učila pomalinky,takovým tým samostudiem,tak něco málo sem uměla ,ale vařit jsem se pořádně naučila před 12 lety,když jsem se vdala.

Poprvé jsem pekla kuře-v 17 a ktomu jsem se odhodlala,když jsem yla u svého kluka u nich doma.Jeho rodiče byli na dovče.To kuře tenkrát bylo snad ještě živé a vzpomínám si dodnes,že moc nechybělo a honla jsem ho v kuchyni po linoleu.O pár let pozděi jsem si koupila kuchařku pro začátečníky,kterou používám pořád,po víc jak 20 let.

Do supr kuchařky mám daleko a nejradši vařím jídla dobrá,ale rychlá.Omáčky téměř nedělám,ani mi nějak moc nejdou a nejradši z vaření mám,když jdem do resaurace.

Taky souhasím s názorem,že vaření zrovna tak jako pořádek nejsou v životě ty nejdůležitější věci a je zajímavý,že v tomto se diametrálně rozcházíme s mojí matkou,která ten pořádek do mě hustila a já teď uklízení nenávidím.