14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Stránky: 1
S LÁSKOU vdycky chodí ta potvora STRACH.
Nae babičky říkávaly: "Mít jen jedno dítě? To je pro strach!"
Ale u zapomněly dodat, e čím víc dětí, tím více strachu.
Čím má ena více dětí, tím je zranitelnějí.
Před pár dny el synek (11 letý) do krouku. Má to 15 minut pěky, přes dvě velké silnice, kde je sice přechod, ale bez semaforů. Chtěl jít sám, je přece velký...jene má LMD, je dost nespolehlivý, zapomnětlivý, nepozorný, a patně se orientuje v nových situacích. Je hodně nesamostatný, pomalý. Take zatímco jiné děti jeho věku u samostatně cestují MHD, synka nemám odvahu pustit. Nicméně nemůu mu stát celý ivot za zadkem, tak jsem ho pustila samotného (u asi potřetí).
Jene nepřiel v dobu, kdy mu končil tréning, nepřiel ani půlhodiny, hodinu poté...
Celá fialová hrůzou jsem se ho vydala hledat. Mladí syn byl doma u tlf., v případě kdybychom se minuli, e mi zavolá.
Doufala jsem, e kluka potkám po cestě domů. Koukala jsem po silnici, jestli neuvidím známky nehody, ve které zahynul můj syn! Matku v takové situaci napadají hrozné věci! Nala jsem u silnice starou botu, moje představivost běela na plné obrátky:jaké měl boty? Ne, ta není jeho. Pak jsem la přes (u zeřelý) park, kde dva milenci něco sledovali ve křoví, u jsem si představila, e koukají na mrtvé tělo mého syna, zmocňovala se mě hrůza s přibývajícím časem víc a víc. Začala jsem se modlit a tekly mi slzy po tvářích.
Dola jsem ke sportovnímu klubu, kde syn měl trénink. A vtom ho vidím vycházet. V pohodě, svačinu v ruce, jen o dvě hodiny později!
V první chvíli jsem ho chtěla zabít, za to, co mi způsobil, ale nebyla jsem schopná, byla jsem TAK RÁDA, e ije, e jsem mu nic nevyčítala. Dost jsem se musela krotit, abych na něj nepřenesla vechny moje strachy. Tak jsem se jen zeptala, proč se tak zdrel...a on měl prostě delí trénink a pak se zakecal s kamarádem...
Díky bohu za to, e to takhle dopadlo.
Často vzpomínám na moje:"Ale mami, prosím Tě, co by se mi mohlo stát?"
kdy jsem chodívala coby studentka sama v noci z koncertů a mamka hrůzou neusnula, dokud jsem se nevrátila...
Ach ty maminky. Teď se mi to vrací.
Není tady
já takhle trnula u obou synů hned po narození - ani jednoho mi toti nepřinesli v domluvenou dobu na kojení - narodili se v noci, take mi je nedali hned - a já u hned viděla, co vechno s nimi je - nějkou prkotinou typu zvracení počínaje, resuscitací nebo nedejboe smrtí konče...
jinak - v druhé porodnici (letos) mi sestřička alespoň přila říct, e mi malého nedonesli, protoe plakal a měl bolení, take ho nahřívali, v té první (2004) jsem se la cca po půlhodině zeptat, co se děje, a sestra mi řekla - přejedl se, zvracel, tak vám ho přineseme později... bomba
Není tady
Nebudu vypisovat jednotlivé situace, ale vystihla jsi katastrofický scénář strachem zdivočelé matky úplně přesně jeden za vechny ostatní .Tím íleným panickým strachem jsem prola mnohokrát, paralyzovaná, neschopná soudně uvaovat.
Kdybych tenkrát věděla, e můj třeák jezdí na kole přes celé město na haldy, aby si zajezdili v pořádném terénu, asi by se musel hlásit pod oknem kadou půlhodinu.
Kdyby moji rodiče věděli, co jsme dělali my,předčasně by zeedivěli.
Asi je trochu dobře, e rodiče neví vechno. Kdo si potřebuje zlomit nohu, upadne i v kuchyni.
Není tady
Nejvíc jsem se bála,kdy jsem jako starí mamina musela podstoupit amniocintézu u třetího mimča a 21 dní čekání na výsledky byly nekonečné a ledasco se mi honilo hlavou ....
Není tady
Helča2 napsal(a):
Nejvíc jsem se bála,kdy jsem jako starí mamina musela podstoupit amniocintézu u třetího mimča a 21 dní čekání na výsledky byly nekonečné a ledasco se mi honilo hlavou ....
Jo, to já jsem čekala 5 týdnů a riziko Downova syndromu mi podle výsledků ze screeningu hrozilo dosti vysoké. Tento blbý test mě připravil o 5 týdnů pohody v těhotenství a na dítěti se to také podepsalo, ten stres, bohuel...
Není tady
Helčo - to jsem se taky bála (čekání na výsledky je psychicky velká zátě).
Ale snad největí obavy jsem měla, kdy jsem kluka nechala jezdit v parku na kole a la jsem mezitím domů s nákupem. Slyela jsem houkat sanitku, tak straně jsem se lekla, e kluk vjel někam pod auto. I ted, i kdy jsou kluci velcí, mám strach, kdy se vydaj ven - na kolech.
Není tady
Tak jsem v práci. Vcelku v klidu jsem si tady pročítala, a jsem narazila právě tady na toto téma, které mě nesmírně oslovilo.
Tohle vechno znám.
Přesně to, co popisuje Damila.
Mám o syna také strach. Je to nikdy nekončící.
Snaím se s tím vědomě bojovat, vím, e se nemohu nechat opanovat strachem, take je to boj.. nenechat se lapit do sítí strachu.
Jediné co mi pomáhá, je vědomě se snait zachovat klid a racionálně vyhonotit situaci.
Je to sloité...
I já velmi často vzpomínám na svoji maminku, která o mě měla vdy ílený strach.
Moje odpověď vdy byla " co blázní, vdy se mi přece nic nemůe stát ". V té době jsem se jako dítě chodila s kamarádkam koupat do lomu, jezdila na kole vude po vesnici. To si vůbec neumím představit, e bych dnes syna takhle bezprizorně poutěla ven.
Jediná spása jsou pro mě mobily
Není tady
Jo jo, taky u něco takovýho zaívám. Jen kdy dám malou hlídat mamce a nepřijede ve sjednanou dobu, u je vidím pod koly aut a malou zaduenou pikotama a pod. Taky mě ten panickej strach ničí, ale co s tím?A já vdycky nechápala mou matku, která taky kdy jen slyela sanitku tak obvolala komplet celou rodinu, jestli jsme vichni v pořádku(mimochodem, dělá to dodnes). Ale asi budu taky taková.
Není tady
Mám děti tři, take vím moc dobře, co to znamená bát se o dítě. Na jednu epizodu snad nikdy nezapomenu. Obě starí děti (tehdy dcera 7 a syn 6 let) si ly hrát na hřitě, jen 5min. od baráku, o dva bloky baráků dál a přes jednu málo frekventovanou silnici. Já tehdy byla doma s nejmladí 2letou, která zrovna byla nemocná a plácala se ve 40kách horečkách. Kdy starí byly pryč asi hodinu, začal se mě zmocňovat divný pocit. Přitom jindy byly venku sami i mnohem déle, ale tohle bylo jiné .. ten pocit byl nepříjemný, jedovatý, svírající úzkost, jako e něco se stalo či má stát, předtucha .. pak jsem slyela houkat sanitku, kousek od baráku, hlavou mi blesklo - snad to není syn .. Nemohla jsem vyběhnout ven a jít se podívat na hřitě, jestli tam jsou oba starí, stav nejmení dcery to nedovoloval.. Dalí půl hodinu poté začala bouřka a starí dcera přila domů. Kdy jsem se jí ptala, kde má Ondru (= prostřední syn), tak se hrozně divila, e není doma, e byla na hřiti a e Ondra říkal, e si domů skočí pro vojáčky. A e kdy se nevrátil, tak si myslela, e u zůstal doma. Pak usoudila, e je asi u kamaráda a já se jen modlila, aby tam opravdu byl. Bouřka nepřestávala, do toho přívalový dé.. Dalí hodinu poté někdo zazvonil, běela jsem ke dveřím, e třebas je to syn.. byl tam policajt a e mi syna srazilo auto. Kousek od domu, kdy si el právě pro ty vojáčky. Rychlá záchranka (ta, kterou jsem slyela), ho odvezla s otevřenou zlomeninou bérce a s rozdrceným nártem. To byla polovina května.
V nemocnici si poleel měsíc, prodělal dvě operace a obden převazy v celkové narkoze, hojilo se to patně, dolo i na autotransplantaci kůe z vlastního stehna, zůstaly karedé jizvy, ale v září u kráčel se svojí první aktovkou do koly, ikdy stále lehce kulhal.
Jsou to u 3 roky, ale dodnes si vyčítám, e jsem neposlouchala intuici a hlas podvědomí, e jsem syna líp nehlídala.. e stačilo tak málo a mohla jsem o něho přijít .. a e stačilo jen víc naslouchat hlasu srdce, vdy u mockrát se mi stalo, e kdy se mi zdálo o některém z dětí a ve snu byla i krev, e byl úraz či nemoc na obzoru .. a noc před tímto netěstím se mi zdál sen, kdy jsem Ondru viděla v bezvědomí, brečela jsem nad ním, snaila se ho probrat a nelo to.
Ten strach o děti snad u nikdy nezmizí a je jedno, zda jsou malý či jednou a budou dospěláci, vdycky to budou moje děti ..
Upravil(a) Ela.. (28. 1. 2008 7:55)
Není tady
Tohle jsem kdysi nala na netu:
Jednoho dne jsme seděly u oběda, kdy se moje dcera mimochodem zmínila o tom, e s manelem přemýlí nad zaloením rodiny. Děláme průzkum, říká napůl v ertu. Myslí, e bychom si měli pořídit miminko? Změní se ti celý ivot, odpovídám opatrně neutrálním tonem. Já vím, říká. U ádné válení se o víkendu v posteli a ádné neplánované výlety.
Ale to není to, co jsem měla na mysli. Dívám se na svou dceru a přemýlím, co jí říct. Chci, aby věděla to, co se nedozví v prenatálních kurzech. Chtěla bych jí říct, e tělesné rány z těhotenství a porodu se zahojí, ale přeměna v matku jí po citové stránce poznamená tak, e u navdy bude zranitelná.
Zvauji, zda ji varovat, e u nikdy nebude číst noviny, ani by se sama sebe neptala: Co kdyby to bylo MÉ dítě? Kadý pád letadla, kadý poár ji bude pronásledovat. A kdy uvidí záběry hladovějících dětí, bude přemýlet, zda existuje něco horího, ne se dívat jak její dítě umírá. Dívám se na její důkladně nalakované nehty a padnoucí oblek a uvědomuji si, e a u je jakkoliv sofistikovaná, role matky ji sníí na úroveň medvědice chránící svá mláďata. e kvůli kadému naléhavému zavolání MAMI! bez jakéhokoliv zaváhání upustí co drí v ruce, i kdyby to byla sada jejich nejkrásnějích brouených skleniček.
Mám pocit, e bych ji měla varovat, ze je jedno, kolik své kariéře věnovala let, mateřství ji úplně vykolejí. Sice si můe zajistit hlídání, ale jednoho dne se bude účastnit velice důleitého obchodního jednání a bude při tom myslet na sladkou vůni svého dítěte. Bude muset pouít kadý gram sebeovládání, aby se neběela domů přesvědčit, e je její dítě v pořádku.
Chci, aby věděla, e ádné z jejích rozhodnutí nebude rutinní. e touha pětiletého syna jít u McDonalda na pánský záchod a ne na dámský bude velké dilema. e přímo tam na místě za křiku dětí a ukání podnosu bude muset zváit problémy nezávislosti a uvědomování si svého pohlaví a monost, ze se na tom pánském záchodku poflakuje pedofil. Jakkoliv rychle se rozhoduje v práci, jako matka bude o svých rozhodnutích vdycky pochybovat.
Dívám se na svou pohlednou dceru a chtěla bych ji ujistit, e jednoho dne se zbaví vech kil navíc, které přibrala v těhotenství, ale u nikdy nebude tím, kým bývala. e její teď tak důleitý ivot u nebude tak důleitý, a se ji narodí dítě. Ze ho bude ochotna dát za ivot svého dítěte, ale zároveň začne doufat v dlouhověkost, ne aby se doila naplnění svých snu, ale aby viděla jak se plni sny jejich dětí.
Chci, aby věděla, ze jizva po císaři a nebo leskle strie se stanou čestnými řády. Její vztah k manelovi se změní, ale ne tak, jak si představuje. Kez by porozuměla, ze se znovu zamiluje do mue, který opatrně pudruje miminku pr... a nikdy neváhá si se svým dítětem hrát. Ze se znovu zamiluje z důvodů, které se ji teď mohou zdát velmi neromantické.
Prala bych si, aby cítila pouto, které se vytvoří mezi ni a ostatními enami v historii, které se snaily zastavit války, předsudky za řízení pod vlivem alkoholu. Doufám, ze jednou porozumí, proč jsem schopna racionálně uvazovat o spoustě věcí, ale dočasně se stávám nepříčetnou, kdy mluvím o vlivu jaderné války na budoucnost svých děti. Chtěla bych ji popsat ten úasný pocit, kdy sleduje jak se její Ditě učí jezdit na kole. Chtěla bych pro ni zachytit srdečný smích dítěte, které se poprvé dotýká hebké srsti psa nebo kočky. Chtěla bych, aby ochutnala tohle těstí, které je tak skutečné, a bolí.
Tázavý pohled mé dcery mě upozornil na to, e se mi v očích objevily slzy. Nikdy toho nebude litovat, říkám nakonec. Pak se natáhnu přes stůl, stisknu její ruku a nabídnu ji tichou modlitbu za ni a vechny smrtelné eny, které propadnou tomuhle nejnádhernějímu z povolání. Tomuhle daru od Boha - BYT MATKOU.
Není tady
Ela.. napsal(a):
Dalí hodinu poté někdo zazvonil, běela jsem ke dveřím, e třebas je to syn.. byl tam policajt a e mi syna srazilo auto. i zdál sen, kdy jsem Ondru viděla v bezvědomí, brečela jsem nad ním, snaila se ho probrat a nelo to.
Ten strach o děti snad u nikdy nezmizí a je jedno, zda jsou malý či jednou a budou dospěláci, vdycky to budou moje děti ..
Elo,
to je to, čeho se kadá máma tolik bojí. Jak je vidět, tak ne nadarmo. patné věci se bohuel stávají i dětem, ikdy asi přece jen andělíčci stráníčci měli pohotovost, kdy klučík přeil...ale otevřená zlomenina...?! To je hrozné. Bobíek maličký.
Nedivím se Tvým výčitkám, já bych je měla taky. Přece jen, tak malé dítě...no hlavně e ije.
A to povídání v dalím příspěvku o mámě a jejích pocitech a strachu, to je moc krásné. Sice to znám, ale vdy a znovu mi ukápne slzička.
Není tady
Mám pocit, e nejhorí strachy o děti máme my mámy v situacích nejistoty - právě jak píe Damila, kdy dítě nepřijede ze koly v daný čas, nedojde z krouku - představujeme si to nejhorí a mřeme strachy... Jsem úplně stejná, hystericky prozváním dceru, kdy jí ujede kolní bus, co se děje, e není doma... V hlavě mě běhají úchyláci, sanitky, dopravní nehody... ílím také v situacích, kdy dítě dostane horečky a já si představuji, co by z toho tak mohlo být... Prostě strach z nejeistoty, strach ze strachu....
Mám děti tři a mám pocit, e neustále umírám hrůzou... U jsem si říkala, e jsem zralá na psychologa
Na druhou stranu jsem si vyzkouela, e paradoxně v situaci, kdy k opravdové krizi dojde, přepínám na jiný reim a jednám chladnokrevně jako stroj... nějak pak na strach není čas.... a hroutím se a ex post...
Konkrétně jsem si zaila s prostředním synem situace, kdy jsme jeli rychlou s houkačkou (jednou nám ho pětiměsíčního dcera katapultovala z kočáru a on se rozplácl obličejem na beton, podruhé dostal ve třech laryngitýdu a dusil se do modra... ) a já byla klidná jak kdybych slupla balení Lexaurinu... Tentý syn také dostal komplikovaný zápal plic a po té, co mu jedna plíce u téměř nefungovala a leel na hadičkách a kapačkách v nemocnici - já byla po strsu doma najednou úplně úplně klidná - věděla jsem konečně co mu je, e je u v nemocnici, e se to nějak vyvine, nenervila jsem se.... ALE a tyto krize přely, já se sesypala... po týdnu, po dvou... Nevím, zda znáte ty noci, kdy koukáte do stropu, je Vám zle únavou a nemůete usnout...
Prostě čím víc dětí, tím víc starostí... A nezbavíme se jich.. Obdivuji zpětně moji matku, jak zvládala nae úrazy (bratr si ve 14 zlomil tři obratle...), nae víkendové výlety (jak nás mohla ve 14 pustit na vandr?!), nae drobné i větí úrazy a nehody... Já nehápala, co řeí... dochází mi to (jako větina věcí) a později....
Není tady
alenak napsal(a):
Na druhou stranu jsem si vyzkouela, e paradoxně v situaci, kdy k opravdové krizi dojde, přepínám na jiný reim a jednám chladnokrevně jako stroj... nějak pak na strach není čas.... a hroutím se a ex post...
Tak tohle je naprosto přesné. To mi mluví z due, a mám to taky tak, několikrát jsem si to ozkouela. V takových chvílích se hroutí spíe můj mu, a já jednám. Hroutím se a pak.
A potom...kdo je tu silnějí pohlaví, e?
Není tady
Ahoj,
tak dlouho jsem tolik neplakala jako při čtení vaich příspěvků....
A musím přidat i svůj. Mám skoro 1,5letou dcerku, vymodlené dítě a strach o ní je něco neskutečného, přesně jak píete. Hlídání babičky jednou za čas vydrím jen s rukou na mobilu a to jde třeba o dvě hodiny. Mám strach pořád. Jako kadý maminka.
Kdy mi bylo 14 let, byla jsem s mámou na prázdninách na chatě. Bylo krásně, pohodička. Jeli jsme spolu na kolech k Labi koukat na kačeny. Nikoho by nenapadlo, e to nakonec bude nejhorí den v naich ivotech. Dostali jsme chu na zmrzku z nedalekého kiosku a jeliko jsme vyjeli na lehko a bez peněz, řekla jsem mámě, a počká u Labe, e dojedu pro peníze a hned jsem zpátky. Věděla jsem, e kdybysme jeli obě, je to na delí dobu. Bohuel. Odjela jsem... A u se k Labi nevrátila. Pár metrů před naí chatou mě srazil opilý řidič. Máma v tu chvíli seděla u Labe a uívala si léta, klidu a těila se jak si půjdeme pro zmrzlinu. Nikdy si tu chvíli neodpustí, to vím. Kdy mě převáel vrtulník do praské nemocnice, dávali mi 0,5% naděje, e mě dovezou ivou. Tak váná jsem měla zranění.
Nejen e jsem přeila, ale víceméně na mě není nic vidět a iji naprosto normální plnohodnotný ivot. Nikdy nebudu moct své mamince vrátit ty dny a noce, které proseděla v nemocnici a modlila se (není věřící, ale v tu chvíli to byla jediná naděje). Byla to moje maminka, kdo mi pomohl se z toho dostat. A teď, kdy jsem taky matka, vidím a chápu jak těké to muselo být. Jak jsme se zbytečně v pubertě hádali, kdy mě někam nechtěla pustit, kdy říkala, e to nechce zaít znovu atd. Nikdy jsem nechápala. Nyní chápu mnohem víc.
Při prvním těhotenství se mi ve 32.tt narodila mrtvá dcera. Není nic horího ne pochovat své dítě. Dala bych ve za to, aby mě to u nikdy v ivotě nepotkalo. Modlím se a to nejsem věřící. Ale vím, jak strané je mít strach o své dítě. Neexistuje nic horího.
Kdykoli vidím odhozené novorozeně, zabité a zneuité dítě, hladové děti.... boe, to jsou vichni slepí a necitelní?! Ani nedokáu popsat slovy co se mi vdy honí hlavou.
Jen my mámy víme.... My to cítíme....
Ano, jsme zranitelné, můeme být dokonalé, sebelepí, ale strach budeme mít do konce ivota. A nae dítě bude jakékoli budeme ho nadeve milovat. A vdy ho chránit.
I já přemýlela nad psychologem, protoe mi přilo, e ádná jiná maminka nemá takový strach jako já. Kdy byla nae Vik větí a u neměla v postýlce monitor dechu, kolikrát jsem raději ani nespala, jen abych poslouchala, jestli dýchá. Tak moc jsem se bála, e něco "zaspím". Můj mu se vdycky smál.... Aloe jen my maminky víme kolik probdělých nocí trávíme u svých dětí.....
Není tady
honney to je hodně silný příběh, děkuju..
Není tady
Misho,
neděkuj, tak to prostě je.... Kadá maminka, a je jí 20 nebo 60 se o své dítě bojí a pečuje o něho s tou největ monou láskou.
Kadý za pojmem "pořídíme si miminko" vidí jen načančaný kočárek v parku, kojení, porod, pár bezesných nocí a výchovu, ale nikdo nad tím nebádá tak nějak do hloubky, tak, jak je to napsané taky.... Kadý vidí jen to napovrchu, to, e se bude starat, vychovávat, e jeho potřeby půjdou stranou, ale nikdo (nebo málokdo) si neuvědomí, jak moc ho miminko změní. Jak najednou bude mít strach, jak bude na své miminko koukat, jak si uvědomí, e honba za prací, penězma, dovolenou apod se stane naprostou banalitou v porovnání s tím dret v náručí své dítě... e i kdy se nebude dít nic váného, tak pořád ten strach bude v nás matkách....
Včera jsem po přečtení tohoto fóra dlouho přemýlela... Své dítě miluju nadevechno na světě, ale pořád mám v hlavě, jestli nejsem patná matka... Nebrečím při dceřině odřeném kolínku, nehroutím se z rýmy, vím, e v ivotě je tolik větích bolestí, e tohle nic není. A přitom někde uvnitř sebe mě to tak bolí za ní. Kolik nocí jsem nemohla usnout, protoe jsem se bála, e se ráno vzbudím a nebude dýchat.... e se bouchne do hlavičky a nevstane.... e zanedbám nějakou zdánlivou banalitu a bude to mít tragické následky.... Tak moc jsem se bála a bojím... A vím, e se budu bát do konce ivota... A taky vím, e jí svým strachem nesmím ublíit, protoe dokud nebude sama máma, tak ten straný strach stejně nepochopí....
Nejvíc na celém světě si přeji, aby proila krásný ivot bez velkých pádů a eskapád, aby byla astná a abych já mohla koukat na to, jak svůj ivot proije, abych tu pro ní mohla být a bude plakat, i se smát, a bude neatná i radostná.... A z celého srdce si přeji, aby nikdy neproila ani zlomek té bolesti, kterou jsem proila já...
Upravil(a) Honney (18. 11. 2009 13:52)
Není tady
Ela.. napsal(a):
Tohle jsem kdysi nala na netu:
Zvauji, zda ji varovat, e u nikdy nebude číst noviny, ani by se sama sebe neptala: Co kdyby to bylo MÉ dítě? Kadý pád letadla, kadý poár ji bude pronásledovat. A kdy uvidí záběry hladovějících dětí, bude přemýlet, zda existuje něco horího, ne se dívat jak její dítě umírá. Dívám se na její důkladně nalakované nehty a padnoucí oblek a uvědomuji si, e a u je jakkoliv sofistikovaná, role matky ji sníí na úroveň medvědice chránící svá mláďata. e kvůli kadému naléhavému zavolání MAMI! bez jakéhokoliv zaváhání upustí co drí v ruce, i kdyby to byla sada jejich nejkrásnějích brouených skleniček.
Tohle je naprosto nejvýstiněji napsané! Tohle fakt zaívám se eleznou pravidelností od narození naí dcery, nikdy mi to tak nepřilo, ale mámy to takhle prostě mají!
Strach o dítě jsem měla od prvního pozitivního testu a u se ho nikdy nezbavím!
Holky vae příběhy jsem přečetla jedním dechem a občas se mi draly slzy do očí
Není tady
Ahojky,bojím se pořád i kdy se snaím stím bojovat,ale nějak to nejde,ten strach tam vdycky bude,která máma by taky neměla strach,e. Bála jsem se o dceru,u kdy jsem ji čekala,měla jsem rizikové těhotenství,hrozili u ní různé moné zdravotní komplikace a to,e budu muset sní(v bříku) na transfuzi krve do Prahy a to by jaksi ve 22 týdnu nemusela přeít.. Pak jsem se bála po porodu,kdy mi ji měli donést na kojení a nedonesli,protoe ji odnesli na dětskou JIP a já nevěděla přesně co sní je,a potom později,po vyetření. Genetická záleitost. A dalí moné komplikace.. Pak jsem se bála,kdy taky v 1.roce dostala laryngitidu a díky,fakt uvědomělé bývalé dr.,skončila dusící se na JIPCE v nemocnici. Pak se bojím při kadých astmatických potíí a u nemocí,kdy má vdy 40 horečky a dramatický průběh u kadé nemoci. Hrozně jsem se bála,kdy se nám ztratila v Černé Hoře na dovolené,ale,jak tu někdo psal,v tu chvíli jsem jetě nepanikařila a zachovávala klid,natěstí se nala,ale ty nervy potom,a to na mně dopadlo.. Bojím se,kdy ji poutím ven,přispělo k tomu to,e ve kole byla policie a oznámila,aby děti dávaly pozor,e se nějaký "chlap"potuluje u koly a láká mení děti a chce,aby sním někam li,atd.. Poté se to opakovalo po nějaké době,hlásili to i v rádiu,psali na netu.. a to,u jsme měli jednu zkuenost za sebou o půl roku dříve se starím synem,kdy jsem se bála ho kamkoliv poutět,protoe ho v lednu sledoval(el za ním) nějaký chlap a my to byli i nahlásit.. Pak jsem se taky bála,kdy na něj spadla obývací stěna,kdy byl malý,ale natěstí byla poloprázdná a ádné sklo a vcelku né moc těká,ale stejně jsme ho vzali do nemocnice..a ten strach,jestli nemá nic vnitřního. No a jetě jsem si vzpomněla,kdy byl hodně malý cca 2,5 roku,e jsme si v létě s manelem sedli na pivko venku u jednoho podniku,syn tam tak běhal kolem a najednou koukáme a syn nikde..tak letíme a hledáme kolem v okolí a pak nám jedna holčička,řekla,e jestli hledáme chlapečka v zelených kalhotkách s medvídky,tak ten je vevnitř toho podniku a kouká u automatu,které tam tehdy byly,jak to tam dospěláci hrají.. Mu se líbila toti ta světýlka a obrázky,jak to tam bliká.. Vchod byl 2 kroky,od toho místa,kde jsme venku na terase seděly my,nechápu,e jsme si nevimli,e tam vlezl a e nás vůbec nenapadlo,e by tam mohl být.. No a e se bojím taky o něj při jeho astmatických potíí,to ani nemusím psát. Prostě jako kadá máma bojím se,řekla bych,e i moná,a trochu někdy přehnaně,ale snaím se,aby mě to zas moc nepřeválcovalo. Ale je fakt,e,kdy nedávno váně zranilo auto na přechodu dceru mé kamarádky,u mi to v té hlavě rotuje,co kdyby...a pak jim opakuji pozor na auta,jetě víc ne normálně..
Stránky: 1