vladis napsal(a):

Mashanka:
ano to mas stoprocentni pravdu, rezim mit musi,jak je neco trosku jinak nez je zvykly, tak je s nim prace mnohem tezsi.

Vladis,
to je přesné. Hlavně žádné změny, jen pravidelnost, jinak znejistí a je vše v pytli.
Jenže každý den je jiný a nejde vždy zachovat stejný rytmus...

Damilo a ostatní, jak Vám rozumím. Opravdu je to jako přes kopírák, připadá mi, jako bych  to napsala já. Taky doma bojujeme, akorát s přibývajícím věkem (téměř 15) a stále většími nároky ve škole je to naprostá hrůza. 
Přesně jak Damilo píšeš - můj syn, když má nějaké povinnosti, které nezvládá (prakticky všechny), se šíleně rozzuří (teď si představte patnáctiletého puberťáka, jak začne zuřit), do toho začne i sprostě nadávat, pak se najednou uklidní, hned se omlouvá,  chce odpuštění a pak zase znova. Prakticky denně, kromě víkendů a prázdnin, to jde pořád dokola. Ano, jsem už totálně na dně, nehce se mi domů, jsem vyčerpaná, bojím se, co bude, na druhé straně je mi ho šíleně líto. Teď zrovna bojujeme, aby prošel do deváté třídy, protože mu absolutně nejde matematika a pan učitel je rozhodnutý mu dát pětku, ač doma děláme, co můžeme. Je to mladý učitel, který učí první rok, za pár let se na to bude dívat jinak, bohužel nám to nepomůže.

Damilo, asi nepřejde, u nás je to stále horší, akorát každý rok se potýkáme s něčím jiným, čím je starší, tím vymýšlí jiné věci, jen aby nemusel dělat své povinnosti, t.j. hlavně se učit. Taky ve škole neudrží pozornost, protože učivo je stále náročnější, vyžadující maximální soustředění, což prostě v jeho případě nejde, tudíž nedopisuje sešity, případně trhá listy,aby jsem nezjistila, jaké učivo brali apod. Je to hrůza. Teď například utekl, protože se nebude učit češtinu, ze které zítra píšou písemku.  Je to prostě hrozné. Musíš se obrnit trpělivostí, ale ze své zkušenosti  ti musím říct, že je to velmi těžké.   Nejhorší je pro mne ta jeho zuřivost.

Vím, kineziologie je jedna z možností. Možná na ni dojde. Ale nechci to prozatím míchat, to bych nevěděla, co pomohlo.
Psychiatr by diagnostikoval totéž co psycholog, na tom není co vymyslet. LMD s hyperaktivitou (neboli ADHD), k tomu enuréza, nevyrovnaná osobnost náchylná k extrémním fyziologickým reakcím v běžných zátěžových situacích (zvracení, horečka)...atd. atd. doporučení už znám a Ritalin do něj cpát nebudu.

Kevšemu mám (jiné) problémy i se starším synem a přišlo by mi logické, když řešit, tak oba. Homeopat nás stojí 1200 Kč měsíčně jen za děti. To není legrace.
Zní to možná divně, jako bych to nechtěla řešit, ale já si myslím, že to za nás prostě nikdo jiný nevyřeší. Jen jsem chtěla znát zkušenosti a nápady (nejen) stejně "postižených" maminek.
A díky za ně!

Eva 36:
To jsem nemyslela na Tebe, že mě obviňuješ z toho, že to nechci řešit.
To jsem psala o sobě, že to tak možná vyznělo, to co píšu.
Za podporu moc děkuji.

K tomu neudržení pozornosti:
Mám 9letého syna,neřekla bych,že je hyperaktivní ani nic jiného,jen je trošku roztěkanej,ale naše babička si usmyslela,že je třeba s tím něco dělat...vlastně obě-jedna ho maže Aura-somou a druhá mu zařídila "trénink mozku".
Je nějaká americká metoda,používaná pro trénování mozku u kosmonautů,protože mozek,je orgán,který lze trénovat a naučit ho určitému chování.Nevím,kolik takových pracovišť je v celé republice,u nás jedno je.No,tak tam syn začal chodit.Jedna lekce stojí 300,-k,oni chtějí,aby dítko absolvovalo minimálně 10,ale optimálně 40 lekcí.Dítě(ale i studenti nebo důchodci)tam sedí asi 45min,mají na uchu elektrody a dívají se na obrazovku,kde třeba jezdí auto a to dítě pouze svým myšlením ten objekt ovlivňuje.Je to taková hra,jakmile přestane na to myslet,auto jede do příkopa....
Pak na jiném počítači jsou znázorněny vlny,které zrovna mozek ovlivňují.Tím,že se ten mozek takhle trénuje,tak by pak pro to dítě mělo být jednodušší udržet pozornost,třeba  při vyučování.My tam chodili jen na těch 10 lekcí,protože zas až nějaké zlepšení nebylo vidět.Teď ho občas pustím na nějaké hry na pc,protože v malé míře to má vlastně stejný efekt,jen je to levnější...
Ale chodí tam-pravidelně-hyperaktivní děti,Downi i studenti před zkouškami nebo důchodci,kterým se to myšlení taky zpomaluje.Četla jsem tam ohlasy od rodičů,většinou,po těch 40 lekcích,psali,že se to jejich dítko zlepšilo.Já to nemůžu ani zatratit(něco do sebe to má) ani doporučit(nám to nijak extra nepomohlo-ale to může být tím,že tam nebylo k čemu pomáhat).Jen to je zkušenost...

Čtu tuhle diskuzi , ale sama nemám zkušenost , proto nechci udílet žádné zvláštní rady . Dnes jsem ale poslouchala z CD přednášku  PhDr. Jiřiny Prekopové  - seminář , který měla v Brně . Je to Damilo, kromě jiného,i o tom , co tě tíží . Jedna kapitola má název  - Hyperaktivita a terapie pevným objetím . Vše , co jsem slyšela , bylo nesmírně zajímavé . Ano , vím , možná si řekneš , že je to vše málo "praktické", myslím tím , co píšu .Žádná konkrétní rada , po které je vidět výsledek . Ve tvé velké snaze , trpělivosti , lásce , ale přece jen -se mi zdá - zatím nedošlo k úplnému smíření , bezvýhradnému  přijetí ...
Kromě jiného napsala knihu  Malý tyran - snad se tě ten název teď nějak nedotýká . Těch knih je víc , toto mi jen utkvělo v paměti . Jsou v republice vyškolení psychoterapeuti v "Terapii  pevným objetím "...
Je mi jasné , že ne hned půjdeš a budeš  shánět ..., ale třeba se ti ta informace někdy , někdy bude hodit . Nebo to už možná všechno znáš . Já jsem se s tím seznámila dnes poprvé a budí to ve mně úžas.

Dami , odepisuji , ale musím napsat předem , že mé pocity v této diskusi jsou víceméně nejisté . Proto , jak jsem psala , že nemám sama zkušenost . Toto je jen pouhé teoretizování a tak ho , prosím ber . Nedovolila bych si ze své pozice "udílet rady". Moje reakce byla jen okamžité napsání pocitů po přečtení tvého příspěvku .
Vším , co jsem napsala , jsem myslela tvého mladšího syna .
Smířením se , jsem myslela tvoje současné žití , ve kterém je jak se ti zdá vše stále dokola  , konkrétně výchovu , náročnost , všechno vysílení a nervy . Všechno i to , o čem psala Nela . Prostě budoucnost a vývoj . Ale možná ti to přijde jako kecy , protože ty to žiješ . Ale píšeš , že není problém .
Když jsem psala o bezvýhradném přijetí , vycházela jsem z pocitu , že toho chceš moc najednou . Starší syn je cílevědomý a u mladšího to postrádáš . To mi přišlo jako srovnávání  nepoměru . Přála sis , aby byl syn odpovědný , v 7 letech ...myslím , že k tomu (odpovědnosti), se snažíme vychovávat děti postupně celé dětství . Prostě na to , aby byl odpovědné dítě ještě nemá . Když jsi psala - no , chudáček , všichni mu dávají neřešitelné a těžké úkoly ... není to doslovně , něco v tom smyslu , cítila jsem v tom  jisté snižování , sarkasmus vůči synovi. A tady se ozvala i moje projekce z dětství , proto jsem to cítila asi tak citlivě . Ale jestli to tak cítí i on , ve spojení s jeho citlivostí , o které jsi moc pěkně napsala , třeba mu to ubírá z jeho snahy nebo chtění ...A angličtina ve 2. třídě . Je v jazykové tř. , nebo je to tak prostě na tamní škole , nebo chceš , aby brzy hodně uměl ?Chci jen napsat , že běžně se učí až od 4. tř . (Ale možná jak kde , nebo je to už jinak ).
V bezvýhradném přijetí je obrovská kupa lásky , vím ,že ji máš , dobré vůle ,  neustálého odpouštění , za které ovšem taky nemůžeme čekat , že ten druhý už to nikdy víc neudělá , že se prostě změní . Přijímat,mít ráda jednoduše bez výhrad a podmínek .
Napsat , je to jistě jednoduché . Sama se sebou , a vším co jsem napsala taky dennodenně bojuju . Mám dvě dospívající dcery , třetí má téměř 3 roky . Takže taky často řeším neřešitelné...Doufám , že se tě nic z toho co jsem psala  nedotklo . Chtěla jsi konkrétně , snažila jsem se jen o popis .
A ještě co se týče "Terapie pevným objetím ". Dami , je vhodná pro všechny věkové kategorie . Jak píšeš - pro kojence , batolata , ale i děti školního věku a dál , ale též pro manžele , dospělé . Tou terapií jsem na tvůj příspěvek reagovala právě proto , že na té přednášce popisovala(p. Prekopová) terapii , kterou vedla se 7 letým chlapcem . Popisovala to celkem obšírně a prováděla i praktické ukázky , ale to jsem si jen představovala , jak to asi je - jak jinak , že jo .:-)
Dami , myslím na tebe a přeju pěkné dny .

Damilo,

četla jsem všechny rady od vás a musím uznat, že některé jsou velmi zajímavé. Já mám doma 5-ti letou dcerku s ADHD syndromem a musím říci, že vím o čem píšete. Já už jsem testovala hodně věcí a zatím nic nepomáhá už sama nevím jak na to. Někdy to jde samo a jindy je to ještě horší. Nejhorší je že dcerka je drzá odmlouvá a k špatnému slovu nemá daleko i když se takto doma nemluví.
Naštěstí ještě do školy nechodí ale už teď se na to připravuji. A ještě jedno psaly jste o doktorách. Já pokaždé když jdu s Kačenkou k psychologovi tak mám pocit , že léčí mě a ne Kačenku.

Tak pevné nervy a děkuji za rady

Souhlasím s tím, že dítě nemá problém. Ono zatím si neuvědomuje, že je něco "jinak", než by snad mělo být. Ikdyž i to je hodně relativní. Co je to norma, že? Za 50 let bude norma dítě s ADHD, a výjimka dítě bez jakékoliv dysfunkce.

Problém má rodič, ikdyž to nemusí být jeho vina. Ani dítěte. Nikdo za to nemůže. Proto vlastně není řešením změnit kohokoliv ze zúčastněných (nehledě k tomu, že to ani zcela nejde).

Jde jen o to, jak se s tím naučit žít, a vycházet, aniž bychom zešíleli, nebo dítěti ublížili. Myslím, že hladce se tím projít vůbec nedá, vždy se několikrát narazí na mantinely, vždycky vzniknou nějaké ty třecí plochy.
Zlatou střední cestu hledáme ve všem, jen tady je to obzvlášť těžké.
A tak si člověk ulevuje alespoň občasným povzdechnutím, nebo dokonce výkřikem.

Zrovna jsem včera toho našeho hyperaktivce musela zase zmydlit, a vůbec z toho nejsem šťastná.
Ale devítileté dítě, které na mě řve, a do očí lže (navíc to vůbec nepovažuje za lež), je šíleně drzé, ze zlosti do všeho tříská, ničí, dupe...to je moc i na mě. Je to pořád dokola.
Pak slyším: "Maminko, ale dřív jsi na nás bývala hodnější."
Jo, dřív jsem taky všechno dělala za své děti a teď po nich chci více jejich aktivity. nechtějí to dělat, ale to je jejich věc, musí se s tím srovnat. Jiné děti mají povinností mnohonásobně víc, chci po nich jen úplné minimum.

Když mám být důsledná, už pro ně nejsem "hodná maminka". Zkoušejí mě ukecat, když přitvrdím, hned jsem hnusná, a že to stejně dělat nebudou. V této fázi starší dítko poslechne.
Mladší hyperaktivní rebel ale ne, a tak přijde na řadu křik, a posléze fyzický trest (lepanec).
Pak s ukřivděním a doslova pod pohrůžkou násilí splní co má (ikdyž jde o takovou blbost jako je jít si umýt zuby), a já jsem ta nejhorší máma na světě. Protože já jsem to nezvládla.
Pokud bych to měla "zvládnout" (tj. nekřičet a nebít), mé děti by chodily celý den nahaté, neumyté, měly nastláno v posteli jídlo a hračky, nechodily do školy, nepsaly si úkoly, seděly u DVD a PC, a rozbíjely nábytek v pokoji.
Takže vlastně nemám jinou možnost, než být za hnusnou.

Damila napsal(a):

Když mám být důsledná, už pro ně nejsem "hodná maminka". Zkoušejí mě ukecat, když přitvrdím, hned jsem hnusná, a že to stejně dělat nebudou. V této fázi starší dítko poslechne.
Mladší hyperaktivní rebel ale ne, a tak přijde na řadu křik, a posléze fyzický trest (lepanec).
Pak s ukřivděním a doslova pod pohrůžkou násilí splní co má (ikdyž jde o takovou blbost jako je jít si umýt zuby), a já jsem ta nejhorší máma na světě. Protože já jsem to nezvládla.
Pokud bych to měla "zvládnout" (tj. nekřičet a nebít), mé děti by chodily celý den nahaté, neumyté, měly nastláno v posteli jídlo a hračky, nechodily do školy, nepsaly si úkoly, seděly u DVD a PC, a rozbíjely nábytek v pokoji.
Takže vlastně nemám jinou možnost, než být za hnusnou.

Damilo - je to přesně u nás jak píšeš. Někdy si fakt za tu hnusnou připadám, večer nemůžu usnout a honěj se mi myšlenky, že jsem vše měla udělat vklidu. Ale to prostě nejde. Starší kluk mě slyší, jen když zvýším hlas a mladší pod pohrůžkou že ho zmydlím. Někdy dělá i naschvály, že mě ještě víc vytočí a pak to lítá.

Dnes jsem jela s mladším hyperaktivcem do kroužku (celkem asi 3/4 hodiny cesty, tramvaj+pěškobus).
Na zastávce zaslechla náš hovor vedle stojící paní (asi ve středním věku, kolem 45 let). Synek chtěl, ať mu dávám příklady na dělení se zbytkem. Celkem mu to jde (proto to taky chtěl), ale spíš na papíře, než takhle abstraktně. Takže když jsem mu dávala příklad, chtěl odpovídat, ale nemohl se soustředit (přece jen ta porucha pozornosti, kolem desítky lidí, projíždějící tramvaje a auta...), celkem mu to dělalo problém, a pletl se. Tak jsem mu vysvětlovala, že to neřekl správně, a měli jsme celkem dobrou náladu, a laškovali, a on nechtěl vidět chybu, a tak jsme se jedním příkladem bavili i 5 minut. Doslova bavili. Prostě dobrá nálada, kluk byl skvěle naložen, stále mi vyznával lásku (tak mi ji ještě žádný chlap nevyznal a už nevyzná, takže si to užívám).

Paní, co stála vedle, už to nevydržela, přistoupila k nám, a povídá mi:
"Vy máte ale svatou trpělivost."

Musím přiznat, že mě to pobavilo, ale hlavně povzbudilo, že fakt "ten nahoře" mi nedal našeho divocha nadarmo, a třeba ho úplně nezkazím.

Mamky, pochopila jsem, jak moc důležité je taková "poklona" byť od cizího člověka, a určitě to zase někdy nějaké jiné mamce předám, tuhle energii do žil, pochvala potěší v každém věku, zvláště když se zdá, že už je vše ztraceno.
A proto, chvalme se.

Upravil(a) Damila (4. 3. 2008 21:33)

Co se týče těch kolemjdoucích, tak z batolecího věku našeho mladšího syna máme samozřejmě zkušenosti různé (období vzdoru začalo kolem 18 měsíců a vlastně jakoby nikdy nepřestalo).
Asi před 2 lety jsem šla s dětmi po městě, a náš hyperaktivec dělal zase "čerta z krabičky". Prostě vyšiloval, vřískal, domáhal se pozornosti.
Nechtěla jsem se zlobit, tak jsem ho chytla pod krkem, a z legrace jsem ho škrtila. On poslušně předváděl škrceného člověka...asi máme rádi dramaticeké situace, a moc nebereme ohled na to, co si myslí okolí.

Přišel k nám mladík, asi dvacetiletý, v obleku a kravatě (zjevně člen jedné nejmenované sekty),zastoupil mi cestu, a prohlásil:

"Vy jste teroristka!"


Ale úplně vážně!  Musela jsem se smát a zeptala jsem se, jestli dobře slyším. Zopakoval mi to, to už se řehtali i kluci (děti), obešli jsme ho, a šli provozovat "terorismus" dále.
"Mami, buď na mě teroristka", žadonil dále synek, nastavuje krk k láskyplnému škrcení...

Upravil(a) Damila (4. 3. 2008 22:25)