Proč nejezdit do Kalábrie za zábavou? Asi záleží na tom, v čem vidíš zábavu. Hustota barů, restaurací a diskoték na jihu je mnohde obdivuhodná. Ceny na Amalfitánském pobřeží rovněž.

I za málo peněz se dá zažít hodně. V Neapoli - která je nejdražší oblastí Kampánie - jsem bez újmy na zdraví přežívala za 320 euro měsíčně.

Upravil(a) Daniela S. (7. 2. 2007 15:38)

Tak já pošlu kousek svých zápisků a čtenáři mi řeknou, jestli mám pokračovat.
Byla jsem v Neapoli loni na studiích přes Erasmus.

29.9.
Metra jezdí jako jediný druh MHD na čas a na směr – jinak totiž sice je po městě síť autobusových zastávek, ale na ceduli není ani seznam čísel linek, které tam jezdí (natož jízdní řád), protože (odpozorováno zatím z okna) se zdá, že se nastoupí do libovolného autobusu a domluví se s řidičem, kam se vlastně pojede. Metro má aspoň ty koleje, takže se musí trasy držet.
Naše zastávka se jmenuje Ercolano Scavi (Herkulaneum – vykopávky), ale vypadá stejně jako jiný, což není nic moc estetické. Náš byt má, pokud jsem se dobře dopočítala, 8 pokojů, 2 koupelny a jednu miniaturní kuchyňku. My s Evou máme jeden pokoj, Daniela (ta, co tu už je, dělá tu disertaci) druhý, Tomáš pohovku v obýváku a ve zbytku je binec. Tom měl mít svůj pokoj, ale ten se nestihl vyklidit, takže nic. Vypadá to, že ten binec tady vytváří pí Renzullo, která sem skladuje věci kdoví odkud. I jedna koupelna je zaskládaná. V jednom pokoji je rýsovací prkno a včera tam pracoval pán, paní se občas objeví a dodá něco krámů do skladovacích pokojů, a vůbec je tu provoz.
Kolem domu je kousek zahrádky a plot se zamykací bránou, jinak kolem normální ulice s normálním provozem, dokážete si představit. Uličky jsou úzké a do kopce (do sopky), takže to ty skútry musí pořádně roztůrovat, aby vyjely. Ale beznadějné to není, v půl jedenácté ve všední den byl už víceméně klid. Taky jsou tu dva balkóny, my se dostaneme na jeden rohový zvíci 8 metrů, na konci jedné ulice je vidět moře. Kolem jsou další domy, takže pozorujeme cvrkot na balkónech a vidíme až do jídelen, ložnic…
Máme jen jeden klíč a Paola vzdala vysvětlování, kde je zámečnictví, a vydala se tam s námi udělat kopie. Byl to takový krámek „Vše na 2 m2“, sami bychom ho těžko našli, i když ve výšce 30 cm mezi žehlicími prkny a stojany na deštníky vystavenými na ulici opravdu byla samolepka, že tam dělají klíče. Jenomže stejně je děda neudělal, protože máme takový speciální špatný druh… anebo se mu prostě nechtělo. Večer dorazila ze školy Daniela a trochu nás uvedla do situace (např. ve středu v kanceláři Erasmu nikdo není, takže se nemusíme namáhat tam chodit). Tudíž byla středa volný den. Vyšli jsme prozkoumat okolí a narazili na trh „Úplně vše za smluvní ceny“ – hitem jsou zejména obnošené neoprény a plechoví Kristové. Hledali jsme moře a vůbec nebylo snadné se k němu dostat, v cestě jsou vykopávky, průmyslová zóna, zemědělská zóna a trať. Nakonec jsme podlezli vlak přes třídírnu sběrny druhotných surovin.

Host - nechtěla bys tam žít. Můžeš znát úžasné lidi, ale to není místo k práci, životu a starostem o rodinu. Jen si to zkus, rok dva, a uvidíš, jak ráda se vrátíš do civilizace. Rozhodně by to byla užitečná zkušenost.

A co třeba Gargano????
Nádhera, mořský jeskyně, medůzy a průzračná voda......
Chystám se tam opět na dovolenou

choysia napsal(a):

A co třeba Gargano????
Nádhera, mořský jeskyně, medůzy a průzračná voda......
Chystám se tam opět na dovolenou
http://www.campanatour.cz/fotogalerie/p … ano-08.jpg

A jam přesně jedeš?

Jezdíme do itálie pravidelně, líbila se nám šikmá věž v Pise, Lavorno a tyhle místa na západním pobřeží jsou taky moc pěkné.

Hezký Se bavím ...

Z Portici právě jsou jedni ti skvělí přátelé

Neapol 3

Den vyřizování formalit. Grrrrrr! Ráno ukázala Daniela Tomovi cestu do školy v Portici a tak jsme šli najisto. Je to budova Palazzo Reale, s dost bombasticky pojednanými iluzivními malbami.
Částečně se rozpadá (Daniela: „Nelekněte se, když vedle vás spadne kus stropu.“) a vidět to naši památkáři, srdce by jim žalem puklo. Když je potřeba, přes rozměrnou fresku se na příhodném místě přibije tabule, nástěnka nebo mapa s vyobrazením využití zemědělské půdy v jižní Itálii. Co se mramorových portálů týká, má FCH značné rezervy. Kancelář ct. p. prof. Piccola, naší kontaktní osoby, jsme našli hned, ale ty konce! Dokonale a s přehledem nás zbuzeroval, že jsme úplně blbí, když přijdeme za ním a nevíme ani, jaký předměty budeme studovat, jakto, že on sám osobně musel něco dojednávat, že naše kancelář Erasmus je úplně neschopná, že když tam byla Hana blahé paměti, měla všechno zorganizováno, a vlastně Tom a Eva jako materialisti by to měli rovnou otočit. Byli jsme poučeni, že mu nemáme v ničem odporovat, takže jsme mu nevyprávěli, jak ONI nebyli schopní 4 měsíce poslat dopis, a to ani po kolika telefonických urgencích, že do poslední chvíle neměli na webu rozvrhy, takže jak jsme mohli vědět, co se dá vůbec zapsat, že on jako odpovědná osoba by se nemusel cítit tak dotčen, když musí podepsat jeden papír, že neznáme jeho teorii, že je nedůstojné vyřizovat cokoliv přes mail. Jen jsme tiše stáli a nevěřili svým uším. Totálně s námi vyběhl, ani jsme nestačili zírat. Aby to nebyl zas moc mezinárodní průšvih, podaroval nás CD s rozvrhy, ať to vybereme, Toma s Evou nasměroval na Přírodovědeckou fakultu na druhý konec zálivu (to dojednání s tamější profesorkou ještě připomene, to je jisté) a mě byl i ochoten přijmout, když si sestavím rozvrh. Danina kamarádka nám poskytla počítač, ale až jsme zvládli italskou techniku, byl už profesor bůhví kde. Docela rádi jsme z fakulty vypadli. A jak už jsme byli v tom, vydali jsme se na kvesturu přihlásit se k pobytu. Ani jsme nečekali, že se napoprvé něco povede, ale aspoň jsme po dvou hodinách našli správný barák a kancelář, ve které nikdo nebyl.
Protože dnes se měl psát rozřaďovací test do kurzu italštiny, vydali jsme se do Neapole hledat příslušnou adresu, která nakonec byla o několik stupňů východní délky jinde, než nám řekla sebevědomá paní na rektorátu. Používali jsme různé hromadné dopravní prostředky a vystupovali z nich ve chvíli, kdy se příliš odchýlily od našeho směru. Takto jsme se dopravili do důstojného sousedství hotelů Excelsior a Santa Lucia na nábřeží před Castel del´Ovo. A to jsme měli jen 10 minut zpoždění. Jednalo se o budovu Ekonomické fakulty, opět samý mramor a sloup. Jako poslední příchozí do čekajícího davu jsme se protlačili do první linie a zanedlouho nás usadili ke stolečkům a rozdali testy. Nooo… uvidíme, co z toho bude. Ono asi bude dost složité vůbec zjistit, co se v této věci bude dít dál.
Venku jsme si konečně pro dnešek mohli oddechnout a na oslavu jsme uskutečnili první jízdu načerno.

To teda neznervózňovalo, protože my taky nemluvili italsky! Takže výchozí podmínky byly stejné.

Totiž, jak jsme se k tomu dostali...
Na fakultě visel seznam univerzit, se kterými máme smlouvu. Jednoho dne jsme se u něj zastavili a říkáme si... Nepojedeme někam? Tak jo. A kam? Někam, kde je teplo. - A bylo. Neřešili jsme jazyk a podobné podružnosti.

Upravil(a) Daniela S. (14. 2. 2007 12:53)

Tak on je rozdíl jet tam na dovolenou a žít tam. Jedna dvě návštěvy lékaře a policie v Neapoli a člověk vystřízliví. Nemluvě o naprosto tolerovaném, pro někoho nesnesitelném obtěžování - nemluvím o tom, že na vás někdo zapíská. Víte, jak bolí dostat vajíčkem do hlavy z jedoucí motorky? Je karneval, hází se vajíčka... Zničil vám někdo kabát, kalhoty a kabelku sprejem? Je karneval, lidi po sobě stříkají sprejem.

Jáí píšu hodně dvojznačně, budu to muset nějak zkorigovat, že ty lidí z toho klidně pochopí opak, to je zarážející. Jsem to chtěla napsat neutrálně...
co se dá dělat

5.10.
Další velké vítězství! Ráno jsme se podle pokynů vydali na kvesturu i se všemi požadovanými dokumenty. Zkušení nám radili, ať se nepokoušíme prorazit na neapolské policii, takže jsme se rozhodli pro místní staničku pořádkové policie v Portici, která disponuje i imigračním oddělením (tj. jedna paní v jedné kanceláři) a taky je blízko (pro případ opakovaných návštěv se to bude hodit). Dnes tam nebyl kamarád policajt, ale hned ve vchodu mě odchytil velice důležitý pán a co že tam chci. Šla jsem už najisto, protože s imigrační paní jsem už mluvila včera (poté, co jsem se k ní probojovala), takže i když mi tvrdil, že dnes už to nejde a musím přijít zítra (což mi řekli i včera), nedala jsem se a vlezla tam. Paní mě poznala a byla ochotná mě vyřídit. Sice si přimyslela další dokumenty, který jsou potřeba, ale stačilo jí, že je dodám později, a vydala mně něco, co bych nazvala kontrolní ústřižek, ale asi je to průkaz totožnosti.
A sotva si oddechla, že to má za sebou (už jsem ten den byla DRUHÝ přistěhovalec), dorazili E+T a tak jsem je tam protlačila taky (i když pan důležitý jim tvrdil, že dnes už je zavřeno a ať přijdou zítra). Na takový nával tam asi nejsou zařízení! Myslím, že tento týden už nebudou ochotní nikoho pustit dovnitř a budou se vzpamatovávat z pracovního vypětí. Dodatečně jsme zjistili, že na chodbě čeká frontička lidí, kteří dali na jejich „domani“ a už jsou tam od brzkého rána a je to několikátá návštěva a ještě se nedostali ani přes práh kanceláře. Policajti si totiž vždycky nasadí do vstupní chodby někoho, kdo preventivně VŠEM říká, že dnes už jeho věc nejde vyřídit a ať přijdou zítra. A pokud jim to člověk uvěří, už se z toho nevyhrabe. Ještě že jsme byli dostatečně drzí, ono to pak jde. A zadarmo. Z nějakého důvodu se rozhodli, že zrovna my nemusíme kupovat kolek – asi vypadáme dostatečně chudě (zejména Tomas s roztrhaným batohem).
Kromě toho jsme získali další podpisy od prof. Piccola a zjistili, kde jsou na fakultě v Portici počítače a internet, který je ovšem o nervy, plouuuuuží se jako šnek, překliknutí z okna do okna trvá třeba i 4 minuty. Kupodivu ale každý kus má jinou rychlost připojení a když jich člověk pár obejde, dá se najít nějaký přijatelný, který má jak fungující myš a disketovou mechaniku, tak (solidní) připojení a neblikající obrazovku.

8.10.
Po dalším nákupu a přepočítání peněz jsme zjistili, že nějak moc utrácíme za jídlo, a vinu svalujeme na chleba (€ 1,00 za kilo), který má spoustu bublin a nevydrží dlouho. A tak Tomas rozhodl, ze si budeme péct vlastní. Z internetu stáhl množství receptů a jeden průmyslový modifikoval pro naše podmínky. Kilo mouky je za € 0,29, kvasnice € 0,10, kmín máme z domu, sůl a ocet zanedbáme, a hned je to veselejší. Sice jsme během pečení dvakrát vyhodili pojistky v celém domě, ale už jsme našli rozvodovou skříň a umíme je nahazovat.