Hlásím se tady do fan klubu koní. Začala jsem jezdit na koni před 14 lety, ale už 3 roky co bydlím jinde a mám dítě tak nejezdím :-( Jezdila jsem jen rekreačně. Začínala jsem v jezdeckém klubu, kde byly nádherní koně českého teplokrevníka, měli většina z nich hodně zvláštní barvu tzv. hnědí bělouši (hnědí s bílými chlupy a černou hřívou), byli vhodní pro parkur, a jednou vyhráli vozatajké mistrovství ČR ve čtyřspřeží a to v podmínkách, kdy jsme jen 4x před soutěží trénovali v lese! Porazili i profíky Kladrubáky, kteří celý rok netrénují nic jiného... Moje oblíbená kobylka se jmenovala Princezna a byla moc nadaná i na parkur i na vozatajství. Byla velká flegmatička, takže se musela občas hodně pobízet, ale jezdila jsem na ní i bez sedla. Když jsem se na ní učila skákat, ona skákala kavalety jako by to byla metrová překážka. Jednoho dne vrátili koníky v restitucích jisté hraběnce a tak šetřila, kde se dalo. Postupně koně rozprodávala, trenér odešel a zaměsnanci, co chodili koně krmit koním vůbec nerozumněli. Bylo mi z toho smutno. Nikdo se nestaral o to, že plesnivé seno koním vadí a nikdo už na nic koně netrénoval. Měli sice velké pastviny, ale stejně 2 koníci z té stáje zemřeli na rozedmu plic (dle mého názoru z toho hnusného sena). Moje Princezna taky na tu rozedmu umřela a od té doby i když jsem ještě jezdila na mnoha koních a jen v jiných jízdárnách, nikdy jsem žádného neměla opravdu ráda, protože se moc bojím toho, že bych zase byla tak smutná ze smrti koně.
Moc mě zaujala vaše diskuze o jízdě bez otěží. My jsme někdy na jízdárně blbli bez otěží a bez sedla na koních, ale to jen po tajnu. Hodně mi dalo ježdění bez sedla a i skákání kavalet bez sedla a také lehký klus bez sedla. Jízda bez sedla posílí svali a zlepší držení těla na koni víc než cokoliv jiného. Alespoň u mě to tak fungovalo a koním se to určitě taky líbilo, že je sedlo netlačilo. Jak to tu tak čtu, tak bych si chtěla zkusit jaké je to jezdit na koni bez uzdy...
Nejhorší je, že se začínám koní bát! Nedávno jsem vlezla do ohrady s koňmi s kamarádkou, která tam měla toho svého, a když se 3 koně břiblížili, já jsem zdrhla zbaběle za plot, aby mě některý nekopl... Dřív jsem se takhle nebála. Dřív jsem snad neměla pud sebezáchovy, ale teď se o sebe nějak moc bojím... Máte někdo takový pocit?

Eva444: byla jsi u ní?

Cilko, nebyla jsem u jejího konce... Přijela jsem jednoho dne asi po měsíci do stáje (tehdy jsem studovala hodně daleko) a ostatní mi prostě řekli, že umřela.
Verčulko, já se ze začátku koní vůbec nebála. V těch 14 letech, když jsem začínala, jsem je podlézala a prchající hříbě jsem chytila tak, že jsem se mu pověsila na krk. Za tyto dvě věci jsem dostala vynadáno, pak jsem postupně získávala s koní zdravý respekt, ale ne strach. Teď se koní bojím, hlavně když jich je víc v ohradě, ale věřím, že když bych měla svoji kobylku, tak mě ten strach rychle přejde. Já jsem měla velký sen, mít svého koně nebo radši 2. Vlastně jsem si i kvůli tomu koupila domek na vesnici a hned za domem jsou hektary luk (které bych mohla přikoupit). Jenže pak se to tak semlelo, že jsem na mateřské, na nic nemám peníze a přítel koně doma nechce. Já jsem taky uznala, že bych to asi nezvládla, zvlášť, když není v příteli v tomto směru opora.

Čím je člověk starší,tím víc si uvědomuje co všechno se může stát,z toho pramení ten strach.Když si vzpomenu co já všechno dělala... Dnes by mě to snad ani nenapadlo.Koupila jsem si koně s šílenou pověstí,jen proto,že mi ho bylo líto.Když mi začal likvidovat ostatní zvířata (a někdy i lidi!!!),tak jsem litovala toho,že ho mám.Ale pak jsem si říkala že přece nemůže být až takový a že za to zas můžou jenom ti lidé přede mnou a začala se snažit o nemožné..zlepšuje se,ale já zjistila co všechno koně umí a tím u mě vznikl ten strach..

Ale aby se z ní nevyklubala kobyla, která sežere dítě na potkání Takový zkušenosti taky mám. Kamarádka si k dětem koupila koně (hucula), kterej byl u majitelky samej med. Jakmile ho ale přivezli domů a vzpamatoval se, začal šíleně hryzat, nikoho k sobě nepustil a několik lidí ošklivě pohmoždil. Po majitelce bývalé se samozřejmě dočista slehla zem. Zkoušíme ho dát do kupy a musíme uznat, že pod sedlem je to naprosto krásně chodivý koník. Sice se leká aut a motorek (nejradši by je nakopal), ale postupem času se to zlepšuje.
Tak pozor při výběru !!

Když jsem jako naprostý neznalec kupovala svého prvního koně, všichni znalci se předháněli v radách jak koupit správně. Všechny jsem je vyslechla, rady si zapisovala do hlavy, protože jsem nechtěla nic podcenit. Za jedno jsem na koni neuměla jezdit a za druhý jsem se na to ani necítila. Odchovali jsme před tím akorát hříbě, kterému jsem já dělala vlastně jen starší kobylu.  A tak jsem hlavně chtěla koňského kamaráda, s kterým budu chodit na vycházky a když bude nouze nejvyšší, naučím se i jezdit, ale jen pomalu.... to byla má slova.
Pak se to stalo.... Uviděla jsem ji a věděla, že je to ona, ta láska, to očekávání, přeně ten koník co potřebuju, ten, který mne nezklame....
Byla to dostihová steeplerka A 1/1. Všichni si klepali na čelo, ale já věděla, že je to ona. Milovala jsem jí od první chvíle, několik dní jsem ráno v noční košili běžela hned po probuzení podívat se, zda to není sen.... Ač kobyla dostihačka, ač jí pohled do volného prostranství silně vzrušoval, nikdy neudělala ani chybný krok, nikdy mne neshodila, nikdy mi neublíižla. Naopak, když jsem usoudila, že teda kvůli tomuhle koni se musím naučit jezdit, nikdy ač sebevíc chtěla ani nenaklusala, pokud jsem neseděla a nedržela otěže správně. Když jsem se ale naučila sedět, pobízet, držet a já nevím co všechno, tak jak ona chtěla, nikdy jsem se nebále, když jsme tryskem letěly v polích.... Kobylka se tak krásně snížila, jen kopyta duněly, tělo se skoro ani nehnulo, každou kolej od traktoru, každý příkop jsme spolu přeletěly.... byla to nádhera, bylo to tak krásné, taková svoboda, taková souhra.... Pokud jsem se špatně pohnula, kobylka si zpomalila a dokud jsem se nenapravila, nerozeběhla se. Takovou radost měla, dyž jsme spolu takhle běhaly... Postupem času, jsem ani otěže nepotřebovala, ani pobídky... Znaly jsme se a tak když se jí chtělo běhat, pootočila hlavu a v oku o tázku: "můžem?" Můžeš.... Jdi holka.... Věděla jsem že si nakluše, po chvíli nacválá a pak se rozeběhne jak to uměla. Nevím, kde se to vní vzalo, byla prý zlá, agresivní, ale hlavně soutěživá.... Já si ji přivezla jako vyhublou chudinku, kterou nikdo neměl rád a která se bála lidí. ALe v jejím oku bylo tenkrát napsáno: vem si mně k sobě, budu tě mít ráda....
Můj syn, tenkrát měl 8, se na ní naučil jezdit, nikdy neudělala nic, čím by ho ohrozila, nikdy nikomu neublížila, volně se pohybovala i po dvoře, mně tu stále pobíhá nějaká drůbež, nikdy nešlápla ani na káče ač se jí pod nohama batolilo klidně 50 kousků. Když dostla jádro, chodily k ní žrát i kuřata, ozobáaly co jí napadalo kolem nohou. Když v noci k ní do boxu nevím kudy vběhle malinkaté kůzle, ráno jsem ji našla jak stojí a pod břichem spí do klubíčka stočené kůzlátko, měla tenkrát takový pohled co říkal: koukej koho tu mám, je to malinký, dávej pozor.....Nikdy mne nešlápla, nikdy neuhodila hlavou.... Jen se hrozně moc ráda chovala, to si tu svoji koňskou halvu položila na rameno a klidně usnula. Když ležela, sedla jsem si k ní, natáhla hlavu, položila si jí na mne a nechala se drbat. Když jsem měla starosti, vždycky to věděla. Když jsem sáhla na kliku domu, že si otevřu a půjdu za ní, už jsem jí slyšela jak tichounce bublala, neržála, jen tichounce bublala.
Odchovala i osiřelé hříbě....
Byl to přesně ten typ koně, před kterým každý varuje: není vhodný pro děti a nezkušené jezdce..... Hodnějšího a laskavějšího koníka jsme tu už neměli. Moc jsme ji milovala, strašně, strašně moc mi chybí.
                                                         

Cilko,prožila jste většiny sen...

nikdy bych to nechtěla prožít, kdybych věděla co vím teď

Někde jsem četla už dřív od Cilky ten smutný konec toho příběhu... Je strašně těžké se pak s milovaným koněm rozloučit.
Já na Princeznu taky nikdy nezapomenu a to jsem ji doma neměla. Její ségru Salku jsem dnes našla na netu! Salka byla největší kůň ze stáje a největší mazel. Tulila se skoro ke všem. Jezdila jsem na ní už když měla 4 roky a byla moc hodná. Nikdy mě neshodila. Tady se můžete na Salku kouknout http://www.sweb.cz/kondratice/ (v odkaze o našich koních) Škoda, že to tam mám trochu daleko, ale uvažuju, že se na ní pojedu kouknout. Neznáte někdo náhodou tu stáj?

Salka je fakt krásná a ostatní koníci taky.Vaším směrem je přece jen více možností na vše...

K životu opravdu patří i ta druhá strana,ale pevně doufám,že až nastane,bude to rychlé a milosrdné pro nás oba.Mám doma koňské trdlo a už z vyjížděk mám občas strach,nemá z ničeho strach a hrozně riskuje..kdyby si zlomil nohu nebo udělal cokoliv jiného...byla by to moje smrt.Jsem na svých zvířatech až moc citově vázaná a dělám první poslední,hlavně když některé onemocní.I veterináře občas udivuje co všechno spolu se svými drobečky dokážeme a z čeho všeho se dokážeme vylízat.Bohudík.

Já na Cilky příběh zatím nenarazila,ale třeba jednou...nebo bude dobře že nenarazím a zůstanou mi aspoň nějaké iluze že nemusí být tak zle...

Jednou jsme s L. byly v terénu a sjížděly jsme kopec dolů.Kůň před náma si potřeboval nutně ulevit a tak se L. začala pást.Svítilo sluníčko, bylo předjaří - no prostě nádhera. L. se to asi taky moc líbilo, tak se začala točit pořád dokolečka a já si říkala, co to dělá?! Zachvíli jsem to zjistila - podklesly jí nohy a ona se se slatným zamručením položila na kolena do trávy. Jakmile jsem to pochopila, tak jsem se se šíleným vřískotem katapultovala přes její uši a z hrůzou prchala z jejího dosahu. L. se na mě udiveně zadívala co jako trojčím a uvědomila si, že má ( teda měla) na sobě jezdce. Tak se teda uráčila zvednout se a dovolila mi na sebe bezpečně usednout.
To je prostě moje kočička !

Koníky máme na netu: www.modrapodkova.estranky.cz

Na to už jsem taky přišla a neboj, máme to už pod kontrolou,viď Evi?!