ANo, tyhle mýty pomohly i mně k tomu abych se nechala dál mlátit. Tyhle mýty-nesmysly, říkali i moji rodiče, když mne viděli s monoklem.... Muselas ho určitě provokovat..... A já pak trávila hodiny tím, že jsem přemýšlela, čím jsem provokovala.

Kalupinko tvoje maminka je tedy docela síla...evidetně z veelmi staré školy, s ní bych tedy problémy neřešila.

Mě zaujala jiná věc..možná se budu ptát blbě, tak mě odpusťte...fakt je ten přístup á la Kalupinčina matka tak rozšířený ? Osobně, kdyby mi kamarádka řekla, že jí manžel bije, bylo by mi jí líto a snažila bych se jí pomoct a přesvědčit jí, aby od něj odešla. To se vám fakt stalo, že vám řekli "je to tvoje vina, že tě bije ?"

Muž mě nebil.
Názory, přežité názory matek, podobných té mojí, bych připodobnila třeba k interrupci a adopci.
Když čekám dítě a dám to pryč, pěkně potichoučku se vše vrátí do starých kolejí a jako by se nic nestalo. Když čekám dítě, porodím je a dám k adopci, jsem vyvrhel společnosti, krkavčí matka, atd.
Když žena nevyjde s manželem a nevidí po té dlouhé době jiné východisko, než jít pryč, je špatná, protože na sebe upozorní a udělá nepopulární rozhodnutí. A když je doma obden Itálie, ale oba zůstávají nadále spolu jako by  se nic nedělo, mají prostě trochu problém, ale jinak docela normální vztah...!

Tiina: Ano, je to nejspíš normální. Známá si postěžovala matce, že ji přítel zbil a její reakce byla "No, to se mu nesmíš divit..." (dělala go-go tanečnici, protože on ji nezvládl s dítětem uživit a ona jako vyučená švadlena s ročním děckem by lepší práci prostě nesehnala. Navíc to tančení byl původně nápad toho chlápka...) ..... mojí mámě uvěřila její matka až poté, když sama vstoupila do dveří, za kterými bylo slyšet otčíma, jak na máti řve... Škoda jen, že tyhle psychopaty nejde poznat hned....pomalu ženskou zotročí, udělají z ní trosku, která má strach i uvařit brambory, aby to nebylo špatně...a pak se brání těžko....Možná proto, že moje máma má takovou špatnou zkušenost, tak mi vždycky věřila to, co jsem jí o vztazích s mým (dnes bývalým) mužem říkala...a nikdy jsem neslyšela, že když odejdu, budu špatná nebo podobné nesmysly...naopak...mmch - i jí její bývalá tchyně radila hádky a bitky "přikrýt zástěrou"....

Tiina: Svět rychle spěje kupředu. Ne tak myšlení lidí. Ženy byly s dětmi tisíciletí závislé na mužích-živitelích. Dnes tomu objektivně tak spíš není, ale v myslích žen to asi stále přetrvává...je to taková psychická závislost...až budeme naše dcery učit my - matky, že žena má cenu sama o sobě, že nemusí být vdaná, že nemusí mít děti, že se nemusí obětovat rodině, že má nárok na vlastní čas a není proto nehodná apod., nebudou se naše dcery domácímu násilí tak snadno poddávat a doufám, že budou schopné je řešit už při náznacích....ale to bude asi trvat staletí....a jinak si říkám, že celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu...muži zase naopak jakoby ztratili svoje postavení živitele, což v podstatě špatně snášejí a jejich duševní rovnováha tím (podvědomě) trpí.....naše psychika (žen, ale i mužů) se pořád nevyrovnala se společensko-ekonomickými změnami, řekla bych...

Tiina: mně otec zemřel, když mi bylo sedm a maminka je z typické "staré školy", takže na manžela neměl kdo vystartovat.
Většinou - i když ženská od tyrana přece jen uteče i s dětmi, následuje další kolo a to POMSTA: buď jí manžel (podle nátury) dělá naschvály s placením výživného, takže v případě, že manželka uteče z bytu jenom se dvěma taškama a dětma je to opravdu lahůdka. Anebo potom následuje varianta č. 2 - pokud manželka nemá na týrání dostatek důkazů (lékařská zpráva, protokol z policie) v rámci pomsty manžel obykle vyhrožuje, že si zažádá o svěření dětí do své péče. Bohužel, tím, že manželka tyrana opustí zdaleka celá kalvárie nekončí a začíná druhé kolo - hra o byt, o děti a o společný majetek. A ze své zkušenosti můžu říct, že neznám větší vynalézavost a pomstychtivost, než když tyran zjistí, že mu jeho oběť uniká ze spárů. Nemysli si, že když se manželka "sebere a odejde", že tím pro ni všechno skončí. Naopak - začíná boj, který unese jenom opravdu silná osobnost a bez podpory kohokoliv blízkého je ten boj opravdu krutý. Tomu věř.

Tiina napsal(a):

No páni, já jenom tiše zírám, naivně jsem si představoala, že když přijde dcera domů k rodičům s tím, že jí manžel bije, tak její otec půjde zeťákovi rozbít hubu a maminka jí bude utěšovat a samozřejmě jí oba podpoří tím, že jí třeba nechají nějakou dobu u sebe bydlet a tak.

Utěšovat ano, rozbít hubu zeti ano, bydlet u rodičů ano - ale pouze tehdy, když dceruška projeví aktivitu odejít od agresora a nadále se s ním bavit pouze přes právníky...
Být na místě otce, řekl bych dceři jenom jednou: Jakmile za ním opět odejdeš, s mou další pomocí nepočítej...

Reakce typu "asi sis to zasloužila a vůbec buď ráda, že si vdaná" mě fakt šokuje. Jako by být vdaná něco zásadního znamenalo. Začínám chápat, proč ty ženy s manželem zůstávají i když je řeže jako žito...když ti nepomůže ani vlastní rodina....ach jo..to je svět.
Tak to je opravdu drsné... otázkou je, zda si oběť chce nechat pomoct a jestli za tři dny už zas nebude u svého manžílka, ktrerý jí přinese bukét na omluvu do práce, aby to každý viděl, jakýže je milující partner...
Mám kamarádku, která se dvacet let není schopna oprostit od darebného bývalého a žít tak, aby ji nechal být. Bývaly doby, kdy ji ukecal velmi snadno a když ukázal plnou šrajtofli, byla doma ihned. Nesmyslná očekávání a iluze naplňují celý její život, který obětovává budoucnosti, zatímco přítomnost jí utíká mezi prsty...

Ano, taky si myslim, ze nasi rodice to proste nemuseli umet, protoze jejich rodice to neumeli a rodice tech rodicu.... Chvalabohu ci prirode, ze zijeme v dobe, kdy je mozne ziskat vic informaci i moznosti pomoci...

Salve,
myslím, že tady nechápeš souvislosti. Nejde o to, opírat se o rodiče ve významu nechat si kecat do života a vodit za ručičku, ale ve smyslu přijetí - patřím do toho rodu, mám jejich geny a příjmu je jako rodiče, jako své předky, kteří dělali všechno, co uměli. Nebudu je apriori odmítat, protože nejsou takoví, jaké bych je ja chtěla mít.

Prostě se ukotvím, protože když se ohlédnu, stojí za mnou několik generací lidí, kteří se snažili žít a přežít, jak jen to šlo.
Nevisím ve vzduchoprázdnu, někam patřím. Vděčím jim za život, ale jinak jsem tu sama za sebe, nicméně s pevnou kotvou.

Každý člověk potřebuje cítit, že je milován a být milován vlastními rodiči, to je pro nás - ať si říká kdo chce co chce, ať si nalhává a obelhává sám sebe jak chce - velmi velmi důležité
Rozumíš?

Upravil(a) Pandorraa (8. 4. 2007 22:44)

Nikdo nemá právo druhého jakkoli psychicky ani fyzicky týrat... Tohle by si měli všichni kolem uvědomit, když učitelka dítěti dá facku, když už neví, co udělat jiného, tak riskuje postih, když v hádce jeden druhého napadne a nějak mu ublíží, tak bude trestně odpovědný....ale když bude manžel bít druhého manžela, tak každý ospravedlňuje agresora - a kde je jako rozdíl?
Naproto nechápu tyto mýty, protože když si někdo dá tu práci a bude se zabývat jen základy viktimologie, tak mu musí být jasné, co oběti působí... Nechápu rodiče, kteří nebrání vlastní dítě a raději ospravedlňují "cizího"... Přeci když to samé dítě někdo v dětství zbil, tak to určitě nebrali stejně - naopak byl to útok na jeho potomka, který určitě nenechali jen tak... Kde tito lidé nechávají mozek, když takto uvažují - asi někde odpočívá...

Pandorraa napsal(a):

Salve,
myslím, že tady nechápeš souvislosti. Nejde o to, opírat se o rodiče ve významu nechat si kecat do života a vodit za ručičku, ale ve smyslu přijetí - patřím do toho rodu, mám jejich geny a příjmu je jako rodiče, jako své předky, kteří dělali všechno, co uměli. Nebudu je apriori odmítat, protože nejsou takoví, jaké bych je ja chtěla mít.

Prostě se ukotvím, protože když se ohlédnu, stojí za mnou několik generací lidí, kteří se snažili žít a přežít, jak jen to šlo.
Nevisím ve vzduchoprázdnu, někam patřím. Vděčím jim za život, ale jinak jsem tu sama za sebe, nicméně s pevnou kotvou.

Každý člověk potřebuje cítit, že je milován a být milován vlastními rodiči, to je pro nás - ať si říká kdo chce co chce, ať si nalhává a obelhává sám sebe jak chce - velmi velmi důležité
Rozumíš?

Aha, tak to potom řeknu tak, abych to pochopil... opírání a přijetí - jiné to slovo i význam...

Bohužel, není nám všem dopřáno být milován rodiči. Vybrali jsme si to proto, abychom se intenzivně posunuli někam dál. Nedostatek rodičovské lásky nás měl motivovat, abychom sami milovali naše děti tak, aby jim nechyběla láska jako nám...
Je snadné milovat toho, kdo miluje nás - z toho neplynou žádné zásluhy, žádný pokrok. Naopak, mnohdy milované dítě si lásky zvykne nevážit, že ano...?
Proto si vybíráme nemilující rodiče: aby nás to motivovalo k lásce...

no alespoň Salvátore vidíš, že mně teda motivovalo..
I když teda nemůžu tvrdit, Pan, že by to bylo tím přijetím...spíš naopak No, hlavně, že to funguje.