Andrejko, uvážilas, že cokoliv si v manželství dohromady pořídíte, tak kdyby se s tvojím manželem něco stalo, ty jeho děti budou po něm v každém případě dědit. Takže když si pořídíte dům, tak budou dědit podíl z toho domu. Takže když je tak moc nesnášíš, zda by nebylo dobré dohodnout se o oddělení majetku?

Upravil(a) Bety (10. 8. 2006 20:02)

Možná mě ukamenujete, ale mně je to fuk...
Andrejko, jak jsi vůbec mohla po manželovi chtít, aby se vykašlal na svoje děti??? Ať jsou tam dluhy, ať jim nechal zařízení bytu, cokoliv - pořád je jejich táta, který má i jiné povinnosti, než jen na chlup přesně platit výživné, víš. Nakonec jsi věděla před svatbou, že má, jak se tak ošklivě píše "dva závazky" a to je, děvče, na celý život, kdyby ti stokrát slíbil, že je kvůli tobě "odepíše". Nakonec, ty máš taky syna asi s někým jiným, jak to tak počítám - a to ti nevadí, že tvůj manžel se stará o "cizí dítě" a své by nemohl??? A jestli si nadělal dluhy - to jsi asi taky věděla, ne, že bude splácet? To je jen další závazek. Nepíšeš, jestli se na tom nějak podílí i jeho BM, ale pokud se takhle dohodli, asi k tomu měli důvod. Jste spolu dost dlouho na to, abys věděla, do čeho jdeš, tak proč jsi to nějak neřešila dřív? Chápu, že pro tebe jsou cizí, ale měla by sis uvědomit, že jsou to děti tvého manžela a pokud on není lempl, kterého by přestaly zajímat okamžikem rozvodu, nebo pokud ho k tomu nedonutíš ty, tak se s nimi bude chtít stýkat i nadále a ty s tím nic neuděláš. Jo, vadí ti, že tvůj syn nemá to, co ony, není divu, jsi máma, ale co si takhle uvědomit, že těm dětem jejich táta s mámou rozbourali jistotu domova a to nejmenší, co pro ně může udělat, je to, že je neodkopne úplně. Píšeš, že sis "prosadila svou" a domů ti je skoro nevodí - ale myslíš, že je to to nejlepší řešení?

Nemyslím, že by Andrejka chtěla, aby se na ně vykašlal, prostě jenom nechce, aby je tahal do jejího života a to se dá pochopit. Mě samotné cizí děti nevadí, stěhují se nám do bytu kamarádi mých vlastních dětí, takže nevím , kolik večeří mám zrovna dělat, ale to je moje rozhodnutí. Ty to tak necítíš, nemáš k nim nijaký vztah, a nemáš k nim ani povinnost, takže pokud s nimi nechceš být, nikdo tě nemůže nutit. Manžel si je může brát ke svým rodičům, pochopila jsem, že jste se dohodli, že tě s nimi nebude zatěžovat, tak by to tak měl dodržet. Myslím, že pokud nechceš, aby ti je vodil domů, máš na to právo, protože zy evidentně jejich přítomností trpíš a stres není dobrý. Je přece spousta možností, jak s nimi může tvůj manžel trávit čas . Píšeš že k tobě přišel s jednou taškou, takže jsem pochopila, že byt je tvůj. To, že jsou děti z rozvedeného manželství , není tvoje vina, za to může tvůj manžel a jeho BM, tak nevidím důvod, proč by jsi na ůkor jejich "štěstí" měla trpět ty ve svém vlastním bytě. Na to aby byli šťastné se svým otcem přece nepotřebují scházet se s ním u tebe, na to jim stačí s ním být kdekoli. Není přece možné dávat štěstí jeho dětí nad tvoje vlastní, každý má nárok na ten svůj kousek, tak to prostě musíte vyřešit jinak. Pokud nechceš jezdit k jeho rodičům, když tam jsou jeho děti, máš na to taky právo, vypracujte si harmonogram, který víkend tam budou a je to. To, že tvůj manžel má děti neznamená, že ty se s nimi musíš stýkat, to záleží čistě na tobě. Spokojení musíte bý všichni.
Jenom s tím novým bytem pozor, tam už těžko budeš moci říci, sem ne, pokud tě nebude respektovat. Musíte se dopředu dohodnout a nejlépe písemně, protože vaše hádky kolem této záležitosti můžou také vést až k rozvodu a pokud spolu budete mít dítě, tak tady bude zase další dítě bez otce a to je snad zbytečné.

Holky, přečtěte si od gymnazistky příspěvek v Rodičích a dětech - Nezvládám výchovu nevlastního syna...přijdete na to, že problém není v dětech, ani snad ve vás, ale především ve vašich manželích...jde jen o to, jestli to hodláte snášet a případně do jaké míry.

Milá Andreo,

chápu, že Tě trápí finanční situace, ale upřímně musím říct, že znám ženské jako ty, které časem docílily toho, že se jejich muž přestal stýkat s dětmi z prvního manželství, aby měl doma klid.
Jsou to jeho děti a v jeho životě, pokud je to dobrý otec, by měly mít své pevné místo. Ony otce potřebují! Tvůj přístup mi přijde příšerně sobecký!
A vlastně mi přijde i docela nepochopitelný, kdybys neměla vlastní dítě, tak by snad dokázala porozumět, že si nepřeješ vídat se s jeho dětmi, ale jako matka... přijdeš mi opravdu hrozně sobecká.
Tvůj muž si pořídil děti a jeho zodpovědnost za ně rozvodem neskončila - jeho děti jsou jeho závazkem, do konce života a to nejen finančním, ale především citovým. V životě můžeme opustit kohokoliv, ale vlastní děti nikdy - a k tomu patří i to, že s nimi tvůj muž tráví dost času a zapojuje je do svého života v maximální možné míře.
Můj přítel má dovjčata z minulého manželství, dvě holčičky, které bezmezně miluje. Jeho bývalé ženě zůstalo vše - byt, zařízení, auto... přestože většinu z toho koupil přítel z vlastních peněz. Přesto přítel, kdykoliv jede navštívit děti, veze hračky, jídlo... a peníze vysoko nad standard alimentů. A musím říct, že kdyby se choval jinak, platil by jim pouze ty směšné alimenty, děti neviděl maximálně jak může... tak bych ho vykopla z domu, protože chlap, který se pořádně nestará o své děti, není chlap.
Ani naše finanční situace není zrovna růžová, ale já jsem šťastná, že mám doma chlapa, který se umí stavět čelem vůči svým závazkům!
Ať jsou ty jeho děti jakékoliv, jsou to jeho děti a jko dobrý otec by je měl mít na prvním místě... fakt nevěřím svým očím, jak můžou být některé ženské zlé a sobecké

Fatima napsal(a):

Milá Andreo,

chápu, že Tě trápí finanční situace, ale upřímně musím říct, že znám ženské jako ty, které časem docílily toho, že se jejich muž přestal stýkat s dětmi z prvního manželství, aby měl doma klid.
Jsou to jeho děti a v jeho životě, pokud je to dobrý otec, by měly mít své pevné místo. Ony otce potřebují! Tvůj přístup mi přijde příšerně sobecký!
A vlastně mi přijde i docela nepochopitelný, kdybys neměla vlastní dítě, tak by snad dokázala porozumět, že si nepřeješ vídat se s jeho dětmi, ale jako matka... přijdeš mi opravdu hrozně sobecká.
Tvůj muž si pořídil děti a jeho zodpovědnost za ně rozvodem neskončila - jeho děti jsou jeho závazkem, do konce života a to nejen finančním, ale především citovým. V životě můžeme opustit kohokoliv, ale vlastní děti nikdy - a k tomu patří i to, že s nimi tvůj muž tráví dost času a zapojuje je do svého života v maximální možné míře.
Můj přítel má dovjčata z minulého manželství, dvě holčičky, které bezmezně miluje. Jeho bývalé ženě zůstalo vše - byt, zařízení, auto... přestože většinu z toho koupil přítel z vlastních peněz. Přesto přítel, kdykoliv jede navštívit děti, veze hračky, jídlo... a peníze vysoko nad standard alimentů. A musím říct, že kdyby se choval jinak, platil by jim pouze ty směšné alimenty, děti neviděl maximálně jak může... tak bych ho vykopla z domu, protože chlap, který se pořádně nestará o své děti, není chlap.
Ani naše finanční situace není zrovna růžová, ale já jsem šťastná, že mám doma chlapa, který se umí stavět čelem vůči svým závazkům!
Ať jsou ty jeho děti jakékoliv, jsou to jeho děti a jko dobrý otec by je měl mít na prvním místě... fakt nevěřím svým očím, jak můžou být některé ženské zlé a sobecké

Fatimo, deti zatim nemam / nemuzu / a nejspis nas tady holky ukamenujou,ale naprosto s tebou souhlasim.Nedokazala bych milovat chlapa, ktery by se o sve deti nestaral a nedaval jim lasku o penezich to neni / ikdyz Andrea o nich hodne mluvi /

helena  -  joo ten zákaz to je fakt moc :-(  je to jejich táta a otcovství není jen placení alimentů!   Jak říkáš,  víc ovlivní když  se naopak s jeho dětmi vídat bude.

Milá Náno,

za vše hovoří věta "ony chtěly dítě, tak jim je udělal".
Myslím si, že nikdo tě nemůže nutit, abys jeho dřívější děti milovala, ale měla bys zkusit vzít na vědomí, že tvůj partner si ty děti neudělal omylem, neudělal si je proto, aby někomu udělal radost, ale proto, že je chtěl taky. Takže věty typu "ona dítě chtěla, tak jí ho udělal" opravdy vyznívají, jako by je psala nána s malým n.
Myslím si, že na dítě svého partnera prostě žárlíš, neboť se mu dostává pozornosti, které se asi nedostává tobě. To, že tě to dítě na začátku odmítá se dá očekávat, protože každé dítě, obzvlášť menší, si přeje, aby spolu jeho rodiče žili a tebe vidí jako vetřelce mezi ně dva. Možná, že kdybys delší dobu a trpělivě zkoušela najít si k dítěti cestu, podařilo by se to. A i kdyby se to nepodařilo, mělo by tě těšit, že tvůj partner je dobrý a milující otec a smotný pohled na tvého spokojeného partnera, který se věnuje svému spokojenému dítěti by tě měl naplňovat.
Pokud nedokážeš překonat svlj odpor k jeho dětem, zkus si představit, jak by ses cítila ty, kdyby tví rodiče byli rozvedeni a ty mezi nimi pendlovala... třeba je to dítě tak nepříjemné právě proto, že těžce nese rozvod svých rodičů. Zkrátka zkus se vcítit do toho mrněte, třeba ti to pomůže ho vidět i malinko pozitivně.

Já bych byla zase strašně moc ráda, kdyby manželova dcera z prvního manželství k nám chtěla. Ale bohužel na mě zanevřela a s manželem se stýká pouze sama.Je mi to moc líto, ale asi už s tím nic neudělám. Tak se ptám, má prosím někdo stejný zkušenosti, že děti z prvního manželství, na toho druhého zanevřeli. A nikdy bych nebránila, aby se stýkali, naopak kdyby chtěla víc a u i u nás, tak by bych byla moc šťastná.

kovjan napsal(a):

Já bych byla zase strašně moc ráda, kdyby manželova dcera z prvního manželství k nám chtěla. Ale bohužel na mě zanevřela a s manželem se stýká pouze sama.Je mi to moc líto, ale asi už s tím nic neudělám. Tak se ptám, má prosím někdo stejný zkušenosti, že děti z prvního manželství, na toho druhého zanevřeli. A nikdy bych nebránila, aby se stýkali, naopak kdyby chtěla víc a u i u nás, tak by bych byla moc šťastná.

Milá kovjan: Můj táta (tedy správně bych měla psát "otčím", ale já ho mám za tátu a tak mu říkám) měl z prvního manželství dva syny. Když se rozvedl, bylo jim asi 10 a 13 let, ani jeden k nám nechodil. Táta byl z toho nešťastnej, posílal pravidelně alimenty a i dárky, zkoušel je navštěvovat. Buď "nebyli" doma, nebo byli "nemocní", nebo byli u babičky...dárky se tátovi vracely zpátky. Jejich matka a hlavně pak babička z matčiny strany dokázala klukům naočkovat takovou nenávist k tátovi, že oni ho skutečně vidět nechtěli. Nota bene u nás - tj. u cizí ženský!!! (Moje máma je moc hodná ženská a přijme každé dítě jako vlastní, to je vyzkoušeno z jejího předchozího vztahu, kdy pán měl taky dceru z dřívějška. Ta se s námi stýká dodnes, i když je moje matka s jejím otcem dávno rozvedená.)...Čas plynul...a najednou asi před rokem a půl mému tátovi zazvonil telefon. Byl to jeho starší syn s tím, že čeká druhé dítě, že první holčičce už jsou asi 4 roky a že by tátu rád viděl...(řekla bych, že "prsty" v tom měla jeho rozumná a hodná žena, která sama otce ztratila v 16 letech a viděla asi, že nestýkat se s tátou do smrti smrťoucí by mohla být pěkná volovina)...Od té doby k nám rodina tohohle mého "bráchy" jezdí, s jeho ženou, jejich dětmi. Tátovy vnoučata u nás tráví nějaký ten víkend, teď jedou s tátou (tedy vlastně dědou) a mojí mámou na chalupu na týden....a jsem ráda, že k sobě vztah našli. Ten mladší syn svou cestu k otci ještě stále hledá a doufám, že najde....oběma dětem bylo bohužel vštěpováno, že moje matka je k..rva, kvůli které otec opustil původní rodinu...otec byl samozřejmě "hajzl", který se na děti "vykašlal"...jen chci říct, že matky v tomhle ohledu svou manipulací zvládnou hodně....Když dcera tvého partnera ráda vídá, je na něm, aby se třeba pokusil vás nějak sblížit. Jenže muži se velmi špatně orientují v psychice a v psychologii. Je pro ně mnohem snazší dítěti vysvětlit násobení desetinných čísel, než podat jim rozumně informaci o rozchodu s jejich matkou, o jejich pokračující lásce k dítěti, o tom, že se nemusejí cítit novou partnerkou ohrožené....No ale pokusit by se mohl. Nic násilím vnucovat, to by vyvolalo jen další zášť. Ale pomalu jít třeba spolu na zmrzlinu, do kina...pak třeba stanovat....najít zájem, který dcera o něco má a věnovat se tomu zájmu společně....je to hodně na tom chlapovi.

Tiani, já vím, ale jak může být tomu manželovi? Vždyt by měli táhnout za jeden provaz. Víš, mě to bolí asi proto, že můj vlastní otec měl vždy rád jen sestru. Min.víc než mne. Já byla hudební typ, hrála jsem na housle, zpívala, kdežto sestra hrála házenou, proto on, jako fotbalista, byl z ní nadšen. Prý mne ponižoval už když jsem byla malá. Byla jsem jen vrzající hurvajs (jako že hraju falešně na housle a mám (po něm) odstátější uši) . Naši jsou rozvedení a můj otec se ke mě zachoval hrozně. Přešla jsem to a stýkali se znovu dál, ale ted zase vidím, jak za sestrou stále chodí (i s jeho ženou) a mě se neozve. JO, když jsou narozky, svátky, to jo, to nezapomene, ale sám od sebe ne. A v čem je asi problém? Nemá mne ráda jeho žena, to vím. Prý ke mne nenašla cestu. Ale já vím, že jsem jí nikdy nic neudělala. Prostě ona tu cestu najít nechce a mě to dost dlouho trápilo tak moc, že jsem se i budila s pláčem. A to mi je 28 a mám už prcka. Je to tak půl roku, co se z toho dostávám. Proto tak reaguji. Myslím, že ty děti za to nemohou až tak a její manžel taky ne. Měla by mu být oporou.

chomáček napsal(a):

Tiani, já vím, ale jak může být tomu manželovi? Vždyt by měli táhnout za jeden provaz. Víš, mě to bolí asi proto, že můj vlastní otec měl vždy rád jen sestru. Min.víc než mne. Já byla hudební typ, hrála jsem na housle, zpívala, kdežto sestra hrála házenou, proto on, jako fotbalista, byl z ní nadšen. Prý mne ponižoval už když jsem byla malá. Byla jsem jen vrzající hurvajs (jako že hraju falešně na housle a mám (po něm) odstátější uši) . Naši jsou rozvedení a můj otec se ke mě zachoval hrozně. Přešla jsem to a stýkali se znovu dál, ale ted zase vidím, jak za sestrou stále chodí (i s jeho ženou) a mě se neozve. JO, když jsou narozky, svátky, to jo, to nezapomene, ale sám od sebe ne. A v čem je asi problém? Nemá mne ráda jeho žena, to vím. Prý ke mne nenašla cestu. Ale já vím, že jsem jí nikdy nic neudělala. Prostě ona tu cestu najít nechce a mě to dost dlouho trápilo tak moc, že jsem se i budila s pláčem. A to mi je 28 a mám už prcka. Je to tak půl roku, co se z toho dostávám. Proto tak reaguji. Myslím, že ty děti za to nemohou až tak a její manžel taky ne. Měla by mu být oporou.

Píšeš, že tě otec ponižoval už v dětství, tak za to asi nebude moci jeho druhá žena. Něco jiného je, nestýkat se moc a něco druhého je, tě ponižovat. To musí být v tobě, umět zesměšnit vlastní dceru a pokud se s jednou dcerou stýká, kdyby chtěl, stýkal by se i s druhou.