Jistě to znáte sami ze svých vzpomínek. Něco si pamatujete lépe, něco méně a na něco je jenom vzdálený náznak vzpomínky, o které si myslíme, že se snad ani nestala. Zde je pár příběhů, co si docela dost dobře pamatuji:
Mohly mi být tak 2 roky. Pokud si myslíte, že dvouletý prcek si nic nepamatuje, tak pro pobavení vám můžu sdělit, že si například velmi živě pamatuji, jak dobře se padalo na podlahu při prvních krůčcích, dokonce ta podlaha nebyla ani tak „daleko“, akorát jsem měl spíš pocit, že nepadám já, ale ta podlaha se tak nějak zvedá, letí na mne a plácne mne..
Jednoho krásného dne jsem byl s rodiči (zřejmě) na procházce. „Něco“ letělo po obloze. Mám živou vzpomínku, že to „něco“ vypadalo jako když po obloze letí „nekonečná řada cihliček za sebou“, silně mi ty cihličky připomínaly LIPO („mňamku“, co jsme v dětství měli tak rádi), protože však hukot byl jasně od „tryskáče“, tak dnes vyvozuji z této příhody velkou obrazotvornost malého prcka, jehož oči se teprve rozvíjejí, takže zrak v této době nějak ty vjemy zřejmě nezpracovává tak dobře, jak by měl.
Jednou večer jsem také viděl jít ve tmě po silnici „klekánici“.. Opravdu – malá, shrbená, pod plachetkou osoba, o čagánku, prsty křivé... Až na ten hlas... Ona byla jak myška potichu, jen se tak sunula po té cestě. A protože byl večer a tma, tak to byla jasně „klekánice“, ne polednice, protože ta chodí v poledne a ne večer po „klekání“ (klekání – říkalo se tak večerním pobožnostem v kostele a bývaly mezi 18-20 hodinou večer). Je Vám snad všem jasné, že ona „klekánice“ byla jistojistě stará paní někde odvedle, jenže tak pracuje dětská fantazie – „když budeš zlobit, přijde si pro tebe Klekánice a odnese si tě, protože ještě nespíš..“ :D
Krásné letní odpoledne, já sedím u okna v ložnici a koukám ven. Právě mi rostou první zuby, takže vzpomínka jasná jako hrom. Pořád si šahám do pusy a mám pocit, že tam mám „hřebíky“.. No a venku, u našeho domu stojí „tank“... Kde se tam vzal, nevím, jen na něm lidi něco dělají, je velký a vypadá děsně zajímavě. Stojí v „průjezdu“ u stodoly, kde se skladuje seno.. Úžasné.. Jasně, že to byl zřejmě kombajn, protože děda měl pole a byla pravděpodobně doba žní :)
Jednou na večer jdu za dědou do místní hospody, kde je myslivecká slavnost a děda mi dává trochu guláše na talíř. Chodím okolo stolu, všichni se smějí a lovečtí „vořeši“ okolo poslušně sedí podle příkazu svých pánů. Jenže fantastické na tom je, že každá ta „sabáčka“ je minimálně o hlavu větší než já, už když jenom sedí a navíc rozložitá jak půltunové hovado.. Když je člověk malý, tak ta perspektiva je opravdu jiná a malý oříšek je psisko jako hrom, větší pes je příšera a kočička je šelma dravá, co vás chce ulovit :D :D
Tak – výše napsané „příhody“ jsem dal jen pro pobavení, ale nyní to vezmu trochu vážněji:
Stáří tak 2-3 roky – s někým si povídám, směji se a gestikuluji rukama. (V místnosti podle mamky nikdo nebyl a vše považovala za klasickou dětskou hru), ale moje vzpomínka se ani neváže tak k tomuto „povídání si“, ale k tomu, co jsem slyšel. Někdo mi něco říkal, ale znělo to jako s mnohonásobnou ozvěnou. Jako když lepnete kladívkem a to klepnutí má nekonečně mnoho ozvěn až do ztracena.. Popsal bych například zvuk klepnutí asi takhle – „KLEP...KLEp... KLep... Klep... klep... kle..p... p... p...“ Každé slovo tak znělo. Když ale na mne mluvili rodiče, tak se tohle nedělo. Ten zvuk jsem si připomněl o mnoho let později, kdy jsem viděl velmi drastický dokument „tváře smrti“ a na konci toho dokumentu byl příběh lékaře, který při nehodě ztratil ženu a dceru a slýchává zvuky v domě. Zvukaři nechali přes noc zapnuté přístroje na záznam zvuku a v tom dokumentu pak ty zvuky pouštěli. A tehdy se mi vybavilo, že přesně tak znělo i to, co jsem slýchával.. Zřejmě když jsme hodně malí, naše „střízlivé myšlení“ ještě není naštěstí „zblbnuto“ realitou všedního materiálního života a máme možnost slyšet a vidět věci, které nám později „materiální mysl a všední realita“ neumožňuje vnímat..
Pamatuji si docela zajímavý obrázek, zřejmě z nějakého časopisu – lesík, uprostřed lesa mýtinka, na té mýtince stromky a kolem stromků hrající si postavy. To vše foceno zřejmě za šera až ve tmě. Ten obrázek ani není tak důležitý, jako ta asociace – okamžitě jsem si „vzpomněl“, že je mi toto velmi blízké, cítil jsem jakési souznění s těmi „hrajícími“ se bytostmi, příjemné a klidné počasí, šero, lesík, spousta skrýší a nekonečná zábava...
Další „vize“ – kopec, prozářený sluncem, vše v jasné záři, na kopci mýtina, stoly, židle a lidé. Připadají mi nějak hodně známí. Baví se, smějí se, vše září a mi je moc smutno, protože s nimi nemohu být..
Slunce – měl jsem období, kdy mne bavilo „dívat se do slunce“. Jasně, že jsem ani neměl páru o tom, že je to nebezpečné. Prostě jsem jen seděl u okna a díval se o něj. Neoslepovalo. A po chvilce bylo vidět jen krásné zářivé kolečko. Moc se mi to líbilo. Mohly mi být tak 3 roky.. Problémy se zrakem jsem nikdy ale neměl.
Byly mi 4 roky. Právě tragicky zemřela moje kmotra. Bylo jí 24 let.. Všichni jsou moc smutní, pláčou. Na rakvi vidím fotku kmotry, ale nechápu, proč jsou všichni tak smutní. Já jsem naopak veselý a mám super náladu.. Dále to znám jen z vyprávění rodičů. „Byl jsi tak nedobrý, že to bylo tak na vařechu.. Furt jsi někam lítal, nedokázal jsi posedět na jednom místě, smál ses jak potrefený a co bylo nejhorší – pořád sis s někým vesele cosi drmolil.. No ostudu jsi nám dělal jako hrom..“ Pokud jsem si s někým povídal, tak to mohla být jedině moje právě zesnulá kmotřička. Její hlas si dodnes pamatuji. Byla moc hodná..
Bylo mi 8 let. Protože tehdy na vesnici bylo „povinné“ chodit do kostela, tak i mně se té možnosti dostalo nebývalou měrou. „Museli“ jsme tehdy ke zpovědi. Bylo léto, kolem páté odpoledne, čekali jsme vevnitř, kde bylo krásně chladno. A já musel na „malou“. Nenapadlo mne nic lepšího, než jít „hodit oblouk“ za kostel. Jak tam tak stojím, tak slyším takové to staré známé „naklepávání kosy“ – znáte to někdo? Ten, kdo sekával trávu ještě starou dobrou kosou, tak jistě ví, o co jde. Kosiště se muselo jednou za čas na takovém přípravku kladívkem „vyklepat“, aby bylo ostré a pak teprve nabrousit. Klepání bylo známé, ale já měl v tu chvíli takový strašně divný pocit. Jako ve snu. Podívám se za kostel na kopec a co nevidím – po kopci si to šine babča s kosou na rameni. Můžete říci, že to byl někdo, kdo šel z pole, ale ta „babča“ po tom svahu šla jak nějaký přeborník. Rychle, tiše, jen jsem stále slyšel to „klepání“, které znělo do rytmu jejích kroků... Nejednou se zastavila, koukla na mne a já viděl místo hlavy v šátku - lebku.. Ani jsem se nestačil leknout a ona zas mazala dál.. Pod svahem je totiž hřbitov. Takže tím pádem se nabízejí různá vysvětlení, ale mne tehdy napadlo, že už jen ten pocit, co jsem před tím měl a ta „dáma s kosou, co měla místo obličeje lebku“ – snad šla vykonávat svou „práci“ někde do okolí, kdo ví... Já samozřejmě utekl do kostela, kde jsem to povídal kamarádům, ale nikdo mi to nevěřil.
Měl jsem tehdy 10 let, když se přihodilo tohle – jdu tak jednoho odpoledne po mýtince k lesu, který je znám svými vysokými smrky. Koukám a on v lese na okraji mezi prvními stromy stojí myslivec. Takový klasický, jen do obličeje mu nějak nevidím, jako by byl obličej rozmazaný. Ale v té chvíli mi to divné nepřipadalo. Myslel jsem si, že stojí zády ke mně.. Ani se nehnul. Já se taky zastavil. Něco se mi nezdálo. On tam stál, já čučel na něj... Okolo byl nějaký takový divný klid.. Najednou mi pod nohou praskla větvička. Já kouknul dolů, hned zase do lesa a... ten „pán“ byl pryč.. Na svých deset let jsem byl dost nesmyslně odvážný. Okamžitě jsem se rozběhl do lesa s tím, že si nikdo ze mne srandu dělat nebude a hned jsem běhal po lese, zda se neschovává někdo za stromem, ale široko daleko nikdo nikde.. Stromy jsou tam vysoké, pod kmeny je pouze jehličí a kmen není tak silný, aby se za něj „dospělák“ dokázal schovat neviděn... Mimo to - měl jsem tehdy rychlé nohy, takže ten, kdo by si dělal legraci, tak by neměl šanci se ani za strom dostat, aniž bych jej nezahlédl.. Jediné vysvětlení, které jsem měl, bylo to, že na mne dohlížel můj děda, který tehdy před rokem zemřel. A on byl myslivec...
Bylo mi nějakých 17 let. Byla to doba, kdy člověk hledal sám sebe.. Jsa už dávno neovlivněn křesťanstvím, hledal jsem smysl ve východních filozofiích. Stávalo se mi, že jsem se třebas podíval z okna na oblohu a nejednou jsem měl v srdci hrozný melancholický smutek. Modrá obloha konejšila a já „věděl, že tam někde je domov..“ Jako mnoho jiných vrstevníků jsem měl věčně na uších walkmana. Přes den, v noci, pořád.. Jednou jsem si tak na dobré spaní dal kazetu s relaxační hudbou a zapnul režim – „přehrávat stále dokola“ – a usnul jsem.. Jak jsem se probouzel, cítil jsem neskutečný klid. Vše jsem slyšel a vnímal velmi jasně, po těle běhalo tisíce „mravenců“ a celé moje tělo vibrovalo do zvuku relaxačních tónů. Všechny starosti mi najednou připadaly bezvýznamné a všechny smutky pomíjivé. Bylo jen „pravě tady a teď“.. Můžu říci, že ten den jsem byl jako vyměněný. Všechno jsem zvládal neskutečně hravě, nic nebyl problém, všechno se dařilo a energie jsem měl na rozdávání. Zažil jsem zřejmě to, co lidé zažívají v hlubší meditaci. Bylo to fakt super, název relaxačního alba byl – „Mystic Dreams“, ale od té doby už jsem takový stav nezažil..
Příhody z doby nedávné..
A ještě něco z nedávných let – jednou jsem jel služebně do Jihlavy. Bylo docela počasí na houby, všude zataženo, mokro, podzim a já najel na dálnici za Vyškovem. Všude byla dost hustá mlha, ale jakž takž se jet dalo. Ovšem co byl velký problém, tak to byla únava. Prostě z ničeho nic se mi strašně chtělo spát.. Je jasné, že slovo „spát“ nelze na dálnici ani vyslovit. Zapnul jsem rádio na „plné pecky“, ale nepomáhalo to. Tak jsem tehdy udělal zoufalou věc – jednou rukou jsem držel volant a druhou, pokud jsem neřadil, jsem se do rytmu hudby plácal pořádně do nohy s tím, že neexistuje, abych přestal. Takto jsem vydržel část dálnice od Vyškova po sjezd na Jihlavu.. Ten, kdo by mne tehdy viděl, tak by se „usmál k smrti“ nejspíš, protože vidět blázna za volantem, co jednou rukou řídí a druhou se mlátí do nohy – tak to je opravdu na blázinec... Divné na tom všem je, že jakmile jsem sjel z dálnice, tak únava jako když utne.. Prostě zmizela náhle tak rychle, že jsem si to neuměl vysvětlit. Dnes mám takové vysvětlení, že tehdy se na mne díky té mlze zkoušely „nalepit animální síly“, které vznikají na místech nehod a protože se potřebují dál „přiživovat“, tak zkoušejí ovlivnit řidiče, aby i oni bourali a tak by tyto entity měly možnost se energeticky živit..
Podobnou situaci jsem zažil před třemi lety na podzimní procházce lesem. Také byla mlha a najednou jsem já i přítelkyně měli pocit velké únavy a stále nás to nutilo si sednout u lesa a odpočívat. Jen jsme vyšli na mýtinu, hned byla únava pryč.. Pak jsem se dočetl, že na podzim, právě díky opadanému listí a odumírající trávě vzniká velké množství animální energie, která, aby přežila, se snaží přichytávat na živých bytostech a tak si doplňuje nedostatek své energetické bilance.
A na závěr něco z pomezí „astrálu“ – to jsem se tak jednou probudil v noci u TV a ke své hrůze jsem zjistil, že se nemůžu hnout.. Ať jsem se snažil, jak chtěl, nešlo pohnout ani chlupem... Dokonce ani pootevřenýma očima.. Jen jsem tupě civěl na obrazovku a „užíval si tu hrůzu“ z toho, že jsem asi ochrnul na celé tělo.. Slyšel jsem jakési divné lupání a prskání kolem sebe, ale jinak nic. Tento stav samozřejmě po pár desítkách vteřin pominul a já konečně pohnul rukou a pak celým tělem a hned jsem to rozchodil. Toto se prý stává tehdy, když se tělo probudí odpočaté, ale naše „duše“, která se v době spánku těla toulá ve snových realitách (nebo astrálně cestuje), se ještě nestihla „usadit“ v našem těle a tak dochází k tomuto paradoxu.
Pevně věřím, že mnozí z vás mají spoustu podobných příběhů. A je teď na vás, abyste zkusili některé příhody analyzovat a pokusili se najít „reálné“ vysvětlení alespoň pro některé události ;)
|
Uff, Dai, musím říct, že čtením tvého příspěvku se mi vybavilo pár už zapomenutých vzpomínek...
Jednou věcí je to, že v určitém bodě svého několikaletého života jsem měla velice intenzivní pocit, že právě "teď" jsem začala vnímat svět okolo. Ono se to velice zvláštně popisuje, ale je to takový pocit, že nejprve není nic a najednou mi naskočilo vědomí, něco v tom smyslu, že od "teď" už vnímám a předtím bylo černé nic... Velice zvláštní chvilka. Zajímavé na tom je, že si uvědomuju, že už mi pár let bylo. Nevím...
Další zapadenou vzpomínku, která se mi dneska opět vynořila, byla vzpomínka na jeden film, co v tu dobu mého dětství šel v televizi a nechal na mě takový dojem, že si i dodnes vzpomínám jeho název a dokonce i na okolnosti, kde jsem ho viděla a tak... Naprosto netuším, kolik mi mohlo být let, ale předškolní až prvostupňový věk... asi... Film se jmenoval Modrý pták, ještě jsem se mrkla do gůglu co najdu, a asi to sem i dám (odtud):
"Dětem drvoštěpa Tyltylovi a Mytyle se ve snu zjeví víla Berylune a žádá, aby se vydali hledat modrého ptáka proštěstí jeí vnučky – Tyltyla žádala před tím vskutku sousedka Berlingot o sivou hrdličku pro svou nemocnou vnučku. Berylune s dětmi rozmlouvá o umění vidět štěstí a krásu u sebe a vidět skryté věci, které zůstávají lidem ztraceny od dob, kdy víly odešli ze světa. Tyltyl otočí kouzelným diamantem její neviditelné zelené čapky a hned vidí duše věcí,minulost i budoucnost, promění světnici v nádhernou komnatu a oživí v lidskou podobu psa, kočku a všechny předměty. Ba dokonce se promění také chvilky Tyltylova života v tančící dívky. Ale po náhlém otočení knoflíku zpět nestačí zmizet všechny oživlé věci a odcházejí s vílou a dětmi hledat modrého ptáka. Pes, Kočka, Světlo, Oheň, Voda jsou jim podle svých povah průvodci. Nejdříve se zastaví v kraji vzpomínek – navštíví mrtvého dědečka Tyla,dále babičku a mrtvé sourozence. . Od dědečka dostanou sice modrého pátka – kosa, ale když se s ním vrátí k víle a opustí kraj vzpomínek, zčerná jim. Ubírají se potom dále do kraje snů. V paláci Noci nachytají hodně modrých ptáků, ale když je přinesou k Světlu, jsou ptáci mrtví – není štěstí ve snění. Hledají dále v přírodě v oživlých lesích, při čemž jim Kočka strojů úklady – ani tam ho nenaleznou. A tak přicházejí až do říše budoucna, mezi děti ještě nenarozené. Tam chytí modrého ptáka, ale ten jim zrůžoví, když se s ním vrátí. Vracejí se tedy s prázdnýma rukama a loučí se se svými průvodci, kteří odcházejí do říše mlčení. Vtom je matka probudí ze spánku do života. Děti blouznivě vypravují o svých snech, takže se matka až poleká, nejsou-li choré. Zatím však přichází opět sousedka Berlingot a prosí znovu Tyltyla o sivou hrdličku pro svou nemocnou vnučku. Tyltyl ji ochotně dává. A stane se div: děti vidí kolem sebe všechno zkrásněné, sivá hrdlička je modrá a nemocná dívka má podobu Světla. Ale v okamžiku, kdy jí chce Tyltyl ukázat, jak hrdlička zobá, pták unikne a odletí. Dívenka, kterou pohled na modrého ptáka uzdravil, naříká bolestně a Tyltyl slibuje, že se pokusí jej chytit. Tou nadějí se utěšují ve své touze po pohádkovém štěstí modrého ptáka. "
Prostě jsem tehdá po jeho shlédnutí měla takový ten zasrdceberoucí pocit "to je ono"...
Nebo jednou v noci (asi taky předškolní věk?) se mi zdálo o čtvercích, respektive nejsem si jistá, jestli jsem spala nebo ne, možná taky ne. Měla jsem intenzivní pocit, že na mne "padají" čtverce, nebo možná něco jako že se nade mnou točí čtverhranná spirála nevím. Ještě si pamatuju, že jsem u toho měla hodně divný pocit, ale ten už si teď nedokážu zpětně vybavit, jen že byl "jiný". Tehdá jsem šla do ložnice k našim, že nemůžu spát, že se mi zdá o čtvercích (mamka nechápala co jí to povídám :)). Mám pocit, že se mi to pak s odstupem stalo ještě jednou, ale to už jsem k našim myslím nešla...
Nic, to jen tak na okraj... ;)
|